Jak zabránit, aby mi moje mindráky zničily vztah?

A to je ten problém - dřív jsem si myslela, že dokud nebudu v pohodě, vztah mít nechci a nemůžu. Ale teď, po roce, mi došlo, že ač se snažím sebevíc, není to otázka roku, dvou, ale tvrdé celoživotní práce, a já nechci být sama nadosmrti. Jenže jak mít vztah, aby ho neovlivňovali občasné moje stavy a depky, kdy se chovám absolutně neracionálně, zoufale a jsem otravná i sama sobě (natož okolí)? Už se to hodně zlepšilo, a tyhle stavy mě provázejí stále, díky terapii jsem se s nimi naučila pracovat, rozlišovat a uvědomovat si, co je třeba vyvolává a jak se jim pro příště vyhnout, ale nikdy to není stoprocentní.
Chvíli jsem měla přítele, který mě chápal a byl mi oporou. Ale pak mi došlo, že já tyhle dva světy chci mít oddělené, já nechci, aby o mně přítel věděl vše, zvlášť když to není normální a já se těch myšlenkových pochodů chci zbavit. V době pohody jsem nesnesla pomyšlení, že v jeho očích jsem ta, která potřebuje pomoct. Já nechci mít přítele terapeuta, chci pro něj být dokonalá, nebo aspoň normální... Takže jsem si ujasnila, že věci, které už jsou přes míru, před ním dávat najevo nechci. Za spoustu věcí se stydim, zvlášť když mě moje depka opadne (což je otázka několika hodin), a opravdu nestojim, abych se takhle snížila v očích kohokoliv, natož potenciálního přítele.
Jasně, kdyby šlo o nějaké povahové rysy nebo vlastnosti, chci aby mě přítel bral takovou, jaká jsem. Ale když jde o věci, se kterými se sama snažím něco dělat, tak co do té doby, než se jich nezbavim?
Teď mám nového přítele. Známe se už z dřívější doby, takže tuší, že úplně jednoduché to se mnou nebude. Ale obávám se, že ve skutečnosti nemá představu, jak až moc to se mnou ve skutečnosti je špatný... Většinu času jsem v pohodě (a s tímhle přístupem jsem ho taky získala), ale poslední dva dny se mi zase "hroutí má psychická pohoda" a já nevim, co s tím. Mám chuť mu ve slabé chvíli vyblít srdíčko, jak se bojim, že mě nechá, že pro něj nejsem dost dobrá, že potřebuju slyšet, jak jsem pro něj důležitá, že nechci být sama apod. Naštěstí odolávám, a jsem za to ráda. Ale co děláte třeba vy ve chvíli slabosti, abyste se před přítelem neponižovaly, nesnižovaly svou hodnutu? I když máte chuť se mu vybulet na rameni (ale přitom tušíte, že vlastně vůbec nechcete, aby vás takhle viděl, a že byste toho za chvíli taky litovaly)?