Před několika měsíci jsem se rozešla s dlouhodobým přítelem. Našla si bydlení a osamostatnila se.
Dělám všechno pro to, abych začala normálně žít. Poslechla jsem všechny rada jako - nebuď sama a choď do kolektivu, najdi si koníčka, snaž se být sama se sebou ráda.... Moc to nepomáhá. Chodím sportovat, piluju jazyky, snažím se randit s klukama, dokonce si už sama sobě s radostí uvařím (což před několika týdny opravdu nešlo), hledám si novou kamarádku přes net (což je tedy setsakrametsky těžké). Přesto mi to nestačí a cítím se strašně sama. Každá kamarádka má kluka, známou bez přítele nemám. Tím pádem samozřejmě například o víkendu nemají čas. Já ho tak trávím převážně u příbuzných, protože výhled osamoceného víkendu mne pranic neláká. A to mi opravdu nestačí. Nudím se u nich a mám pocit, že mi plyne čas. Zároveň se obávám, jestli to třeba neobtěžuje i příbuzenstvo. Ne tedy, že bych si tam vylévala srdce, to ne. Spíš mne to jen napadlo.
Chybí mi doteky, hezká slova. Chybí mi se na někoho těšit, psát mu, tulit se, mít nějaké partnerské rituály aj. Na svého bývalého pořád myslím, nemůžu se toho zbavit. Je mi po něm smutno, i když vím, že za to nestojí. Pořád ho mám ráda. Vrátit bych se k němu nechtěla, ale nechtěně si vybuju všechny malíčkosti - jak se holil, smál, vařil, vyplazoval jazyk při soustředění, řídil, ryl tužkou na papír...
Vím, že asi nejspíš někdy potkám někoho, s kym všechno tohle znovu zažiju, ale jak přežít tento čas? Může to trvat opravdu dlouho.....
Dnes jsem se například byla projít. Nechtělo se mi sedět doma. Bloumala jsem čtvrtí a připadala si skutečně jako kůl v plotě. Proto mě napadlo, že se otážu tady, resp. vypíšu....
Proto bych se ráda zeptala, jak jste vy, které jste zažily stejné stavy, tuto nepříjemnou část života přežily? Máte případně nějakou radu?
Děkuji za odpovědi, ženy a dívky