Opuštěná ve 35 letech

Po mnohaletém vztahu jsme se rozešli s přítelem. Řekl to on, ale nějak mě to nepřekvapilo, i když přímo rozchod jsem nečekala. Myslím, že mě už ty poslední roky nemiloval (skoro bych řekla, že mě nemiloval nikdy, jen jsem ho fakt přitahovala), ale žili jsme si tak nějak celkem hezky, jezdili na výlety, na dovolenou, k našim...., i když už to nemělo "šťávu". Pořád do poslední chvíle tvrdil, že mě má rád, tak jsem tomu věřila. Ale teď zpětně bez růžových brýlí vím, že to nebyla pravda.To je první věc, která mě moc bolí - proč mi dospělý člověk lhal a proč se mnou vůbec byl? Proč mi "zkazil" život? Mohla jsem být dávno s někým jiným... Nejsem žádná krasavice, ale chlapům se na mě pro mě z nepochopitelných důvodů něco líbí, zajímalo se jich o mě hodně, ale já byla husa a starala se jen o přítele.
Dohromady zpátky nic dávat nechci, nestojím o chlapa, u kterého mám jistotu, že mě nemiluje. Nicméně jsem se ocitla v psychicky velmi náročné situaci. Je mi 35 let, nemám děti, protože přítel to pořád odkládal, že jsme mladí - vždycky mi to tak důvěryhodně vysvětlil (je mu stejně jako mě - takže zase lež, prostě je nechtěl se mnou) a nemám kam jít bydlet.
Bydlela jsem dlouho s ním v jeho bytě, takže jsem si žádné vlastní bydlení nezařizovala. Nemám velký plat, takže nemám našetřené téměř žádné peníze. Podnájem platit můžu, ale nevím, jak mám žít s pěti tisíci, které mi pak z platu zbydou. Co když třeba budu mít doplatek za elektřinu, za vodu, nebudu mít z čeho jej zaplatit... Nemám peníze na vybavení bytu atd. Ale spacák mám, tak to snad nějak třeba na ubytovně zvládnu. K rodičům rozhodně jít nechci (ti se navíc zblázní, až jim to řeknu, protože přítele milovali).
No a další věc, která bolí ale úplně nejvíc jsou ty děti. Nedovedu si představit, že je nebudu mít... I když to už je také celkem jasné. I kdybych si našla v dohledné době někoho jiného (o čemž pochybuji, ani nevím, kde bych někoho měla jít hledat), nemůžu na něj hned vybalit, že budeme mít děti. A ve 40 už je asi mít nebudu, že. Plus navíc já bych nebyla s někým, koho bych opravdu nemilovala a kolik takových lidí za život potkáte?? A ani si nechci pořizovat dítě bez tatínka (už kvůli tomu, že bych se o něj sama finančně na mateřské nedokázala postarat).
Jsem z toho všeho úplně na dně (ne ani tak z rozchodu, ale z toho, co mě čeká za budoucnost) a nevím, jak to zvládnu. Vím, že musím jít v životě dál, ale je to moc těžké...