Jsem s přítelem přes dva roky. Máme spolu skvělý vztah, udělal by pro mě cokoliv, když slýchám historky kamarádek a jejich problémy, tak vždycky v duchu děkuji, že mám takového skvělého přítele, který by mi snesl modré z nebe a obětoval se snad ve všem, jen abych já byla šťastná. Vycházím s jeho rodinou a on s mou, jednu dobu jsme dokonce uvažovali o svatbě (sice jen tak napůl,ale přece), myslela jsem, že budeme spolu do konce života až do teď...Zamilovala jsem se do dívky, ona do mě. Vím už jistou dobu, že jsem bisexuální, nemyslím si, že jsem lesba, to je vlastně jedno, ale s ní jsem poznala, že život s ženou je přesně to, co bych chtěla, co mě naplňuje, to, co s přítelem nikdy nepoznám. Sex s mužem mi nic neříká, z mé strany tam nikdy nebyla a není žádná vášeň, vždycky se to snažím jen přetrpět a dělat, že se mi to líbí. Nelíbí a nikdy nelíbilo. A není to jen současným přítelem, bylo to tak vždy. Teď máme s partnerem nově pronajatý byt, mám nastupovat do školy a místo toho se mi chce utéct daleko za "ní", najít si práci a začít od znova. Bojím se budoucnosti a zároveň tajně brečím v koupelně, protože vím, že k partnerovi nejsem upřímná, že ho raním a že si nezaslouží, abych tak s ním jednala..
Určitý podíl na tom má partnerův styl života-nejvíce času tráví doma, prakticky žijeme vedle sebe a každý si dělá svoje. S onou slečnou všechno podnikáme spolu, ani minutu se nenudím, pořád máme co dělat o čem se bavit, kam jít..s přítelem je to jiné, celý večer jsme zavřeni u počítače, on ven nerad chodí, vytáhnout ho někam je nadlidský úkol. Nejsem extrovert, ale představa, že strávím celé mládí doma s přítelem u notebooku je děsivá a chce se mi brečet. Ona slečna ve mě probudila chuť do života, kterou jsem s partnerem NIKDY nepoznala, o vášni a přitažlivosti nemluvě.
Z její strany je to stejné, tím jsem si jista. Je však ještě mladá, závislá na rodičích, takže bychom se vídaly tajně. Což se vídáme i teď...Nevím, jak by to pokračovalo, třeba bychom se scházely tajně celý život, ale cítím, že bez ní to nemá cenu, nejsem šťastná a nechci se přetvařovat..
Pomyšlení na sex s mužem se mi už hnusí a nenechám na sebe ani sáhnout...
Absolutně nevím co mám dělat...přiznat se příteli, počkat, až to vyšumí (vyšumí to někdy) nebo se vrhnout do nového života?