Hlava se asi vyřešila, nejspíš to byla blbost, jak jste psaly. Byly to asi oči. No, začala jsem hůř vidět a byly mi napsány brýle, to i přesto, že mám malé hodnoty dioptrií i cylindrů (mám astigmatismus, taky velice mírný). Ale když mám ty brýle, tak mě hlava nebolí. Týden to bylo fajn, ale pak zase ta psychika, najednou to nedokážu dát na oči, jen v práci, po tom týdnu už bych na to, co dělám, neviděla, tak moc mi zlenivěly oči! Nedokážu si představit být s tím v autobuse, kde jsou známí, snad jen někde mezi cizíma. Někteří příbuzní jsou na zabití, už kolikrát jsem slyšela, kdo v mém věku ještě brýle nepotřeboval, podržela mě jen maminka, i finančně. Podotýkám, že na čočky nebo operaci opravdu nemám. V optice jsem si vybrala to nejmenší zlo, jak vzhledově, tak finančně. Ale i to nejmenší zlo mi dělá problém. Ta bolest hlavy je snad lepší, už ke mně patřila, ty brýle ne. Zdá se mi to umělé, takhle já nevidím, tak ostře, to je podvod. Nemám ty brýle ráda, ani když někde leží, jako bych někde povalovala protézu, tak mi to přijde. A proč já, která zrovna pořád řešila vzhled? Dokonce jsem se ani za nějkou super ošklivku nepovažovala, jen okolí do mě stále rýpalo, posílalo mě ke kadeřníkům apod. Ten vzhled jsem řešila kvůli blbým poznámkám okolí. A teď už nemám řešit co, už prostě hezká nebudu. Jen mi nepiště, že jsou horší věci, umírají mladí lidé, mají ošklivé nemoci apod., to já totiž vím. Ale někdy máme depku i kvůli blbině, ne?
- Úvod
- Přátelé
- Tipy a triky
- Recenze
- Diskuze
- Proměny
-
Bazar
- Katalog Bazaru
- Něco k tomu
- Obuv
- Kabelky, tašky
- Módní doplňky
- Šperky, bižuterie
- Hodinky
- Parfémy
- Kosmetika
- Co se nosit nedá
- Elektronika
- Knihy, časopisy
- Ostatní
- KOUPÍM
- Poptávkové inzeráty
- Černá listina
- Hodnocení uživatelé
- Katalog Bazaru
- Soutěže
- Články
Život, jaký žiji II
Poslat SZReaguji na amelie1111:
Vidíš, já si myslím, že jsem se právě přijala, jaká jsem. Tehdy jsem se zrovna fotila, jednu fotku pořídila i maminka, právě proto, že jsem si připadala na fotce z promoci jak *****. Tak jsem chtěla vědět, jestli tak vypadám pořád. Ty fotky byly docela slušné. A k té oční doktorce jsem šla hned potom a zas to bylo v háji. A proč jsem tam šla, když jsem nestála o brýle? No protože jsem chtěla vyšetřit, některé oční nemoci jsou docela průšvih, abych věděla, na čem jsem.
Jinak jde mi právě o to vypsání, abych se z toho vypsala. A chtěla bych uvést na pravou míru větu, že mám pocit, že mě lidi nemají rádi a ztěžují mi život. Oni mě totiž někteří nemají rádi a ztěžují mi život, a není to pocit. U mně je to taky těžké, třeba někomu z práce, kdo je mladší, ani nenabídnu tykání. Někdy je to proto, že se stydím, že mám před ním příliš respekt, ale u některých osob je to i proto, že je nemám ráda.
.
Cituji vosmajda: Vidíš, já si myslím, že jsem se právě přijala, jaká jsem. Tehdy jsem se zrovna fotila, jednu fotku pořídila i maminka, právě proto, že jsem si připadala na fotce z promoci jak *****. Tak jsem chtěla vědět, jestli tak vypadám pořád.
No, to je právě to, že tohle jsem vůbec nemyslela. Přijmout sebe sama znamená celkově se smířit a zidentifikovat se svým životem, se svou životní rolí, vážit si sama sebe.. "Normální" lidé, se fotí stokrát do roka, ale ne proto, že se potřebují smířit se svým vzhledem, fotí se kvůli zážitkům, kvůli tomu, že mají rádi život a zrovna třeba zažívají něco příjemného a pěkného a chtějí zachytit ty chvíle, kdy jsou šťastní. Jestliže se někdo fotí proto, aby si pořád dokola prohlížel své fotky a ujišťoval se, že je krásný a obdivovaný, pak je asi někde problém..
A když se někdo nefotí skoro vůbec proto, aby svým zjevem neznehodnotil fotografický materiál, je to s ním ještě horší 
Cituji vosmajda: Jakou fotku, s brýlemi, nebo bez? Smazala jsem všechny, deptá mě obojí.
Aha, to je to smíření sama se sebou? 
Fakt vyhledej odbornou pomoc..
Kdybych chtěla fotit zážitky, tak vyfotím jiné lidi a věci. Když prožívám zážitek, taky nevidím sebe.
Cituji vosmajda: Když prožívám zážitek, taky nevidím sebe.
No, to tě tak nějak vystihuje.
Cituji vosmajda: Jak se ke mně okolí chová, to je kapitola sama pro sebe. Stálé okřikování, každou chvíli na mě někdo nepříjemně houkne. Když mluvím, nemám takovou pozornost, jako třeba jedna ženská, co se tak ráda poslouchá. A ostatní ji poslouchají taky. Mě buď neposlouchají, nebo rovnou okřiknou. To je mi vyčítáno pořád, skákání do řeči, hlasitá řeč apod.
Rozhodně psychiatr. Tobě i okolí se uleví.
Cituji Sasanka: S takovým přístupem tu budem brzo číst deníček Život, jaký žiji XII...
Asi tak.
Jinak k těm brýlím - nosím je od 5. třídy, takže nějakých 17 let. Jo, ze začátku jsem z nich taky byla nešťastná (ale kdo nebyl, kor v dětském věku, že), ale zvykla jsem si. Zvykla jsem si na ně tak, že bych je ani za ty čočky nevyměnila. V dnešní době se dá pořídit spousta pěkných a slušivých brýlí a to, že je někdo nosí jako módní doplněk, docela chápu.
Vosmajdo, Tvé "potíže" znám, ale zde už Ti nikdo víc nepomůže, rady jsi dostala a stále dostáváš a stále trčíš na tom samém bodě kde jsi byla předtím... Nemohu si pomoc, ale při čtení Tvého deníčku mě chytá vztek a to proto, že stále nejsi schopná ze sebou něco udělat. Copak je to tak težké ?
Já nechci být zlá, ale mě už připadá že máš nějakou mentální poruchu...
Teda nevím, jestli mám mentální poruchu, že chci být v mém věku pohledná. Ono je to taky tím, že jsem si toho neužila v mládí. Od šesté třídy jsem měla vyrážky, byla celá zmaštěná, pleť, vlasy, kůže byla bledá, tlustá, těstovitá. Měla jsem nejhorší zuby ze třídy, zubaři si mě nechávali na konec a zbytek třídy, už oblečený, stál u okna a pochechtával se. A plomby do předních zubů zásadně dávali černé. Za pár let mi ještě babička nutila trvalou a to teprve bylo, v 16 jsem vypadala na 70, s těmi černými zuby k tomu. Kdykoliv jsem šla někam třeba na čaje, tak jsem tam seděla. No a teď mi okolí předkládá, jak nedůležitý je vzhled, že je důležité být hodná, kamarádská, pomáhat, usmívat se, vyvalit popelnici, uvařit oběd, hrabat listí, dojít tamhle, připravit to či ono, řešit vážné starosti. A taky že je lepší dobře vidět než dobře vypadat. Ale mně na vzhledu záleží, přece chtějí, abych byla víc v pohodě, ne? A pohodu u mě nenavodí vyprání záclon, i když u jiných asi ano. Tak to jsem chtěla říct, omlouvám se všem, koho potkalo něco fakt hrozného.
Galerie obrázků
Dokud budeš neustále řešit okolí a nenaučíš se mít se ráda a být spokojená, tak se to nezmění nikdy. Je to prostě v hlavě a tobě by nejvíc pomohl dobrý psycholog.
A k těm brýlím-já jich mám několik a střídám je podle nálady a přijdu si v nich krásná a pro partnera jsem v brýlích sexy, má je na mně rád, dělají mi výraznější a zajímavý obličej. Není nic jednoduššího, než si ze svého"nedostatku" udělat přednost.
Cituji aksile2aksile: svého"nedostatku" udělat přednost
S tím naprosto souhlasím, nikdo z nás není dokonalý tak proč to prostě jen neobrátit ve svůj vlastní prospěch.
Vosmajdo - co je vlastně Tvým cílem - co vlastně od života chceš, protože to mi z Tvých příspěvků není uplně zřejmé...
Chci bý trochu hezká, když jsem si toho moc neužila a taky nestát jen u sporáku. Dneska mám spíš strach o blízké, manžel je nějak nezvykle unavený a na ty brýle už nemám takový hrozný vztek. Ty depky vždycky nějak přicházejí s víkendem, v pracovní týden je to lepší.
méně než
10 příspěvků
Být hezká není o tom mít šperky nebo nemít brýle. Jsou ženské, co jsou škaredé i s tunou zlata a jsou ženské, které jsou hezké s obyčejnou bižuterií. To "být hezká" je o pocitu v duši, dokud sama se sebou nebudeš šťastná a vyrovnaná, tak hezká nebudeš nikdy.
A jinak, pokud tě nebaví stát u sporáku, tak u něj nestůj. Můžeš jídlo koupit ve školní jídelně, můžete se střídat ve vaření s manželem a dětmi, stejně jako v úklidu.
Jo a jinak se ani nedivím, že k tobě okolí přistupuje tak, jak přistupuje, taky bych s tebou nevydržela.
Pěkně se objednej k psycholožce a řeš to!
