Příběh 2 aneb jak jsem odcestovala do jiné dimenze

14 dní,každý den jsem meditovala.
15.tý den jsem opustila své tělo a poprvé viděla samu sebe,něco nebo někdo mě držel za ruku a tahal pryč z místnosti.
Dostala jsem se před dům,ale něco bylo jinak.Naše město nevypadalo úplně stejně jaké je,ale bylo "prázdné" . Kolem sebe jsem viděla spoustu barevných světýlek,které se kolem mě motali jako by mě nějak měli chránit.Byli příjemné.
Nejhorší bylo,že mě strašně bolela hlava a nemohla jsem se udržet nohama na zemi,z povzdálí jsem slyšela divné zvuky jako by padalo letadlo (z letadel mám veliký respekt),
Nicméně mě tento zvuk děsně přitahoval,byla jsem jak magnet,pořád jsem kontrolovala
zda opravdu medituju a pořád jsem doma v posteli,stačilo na to pomyslet a viděla jsem se,jenže když jsem se z té dálky viděla tak mě to tahalo zase spátky domů.Nějak jsem si
začala uvědomovat,že se mi to opravdu povedlo,byla jsem šťastná,překvapená,pobavená.
Chtěla jsem někoho potkat a mluvit sním a náhle se objevil,byl(a) hodně vysoký,a já mu neviděla do obličeje,tak jsem se jakoby vznesla k jeho hlavě,ale překvapení bylo to že místo hlavy měl ty barevný světla (něco jako aura) . Vím,že jsem se ho ptala " je to jenom sen ?",
"existuje nějaký bůh,nebo posmrtný život?Řekni mi všechno o vesmíru jak funguje prosím".
Odpověděl nějakou divnou větou,ale pamatuji si jí bylo to něco jako "Semuanjla memiliki tujuank" a pak zmizel směr nahoru,podívala jsem se kam jako jde,a když jsem zvedla hlavu k nebi tak jsem nechápala.Já ani nevím jestli to dokáži popsat,ale pokusím se.
Žádné nebe,mraky,hvězdy,slunce ani měsíc tam nebyli vidět.Bylo tam prostě prázdno,
já nevím jak to mám pospsat,nebyla tam vidět ani žádná barva ke které bych to mohla přirovnat,říkám si co to sakra má znamenat?Co to je ? A jak jsem na to koukala,tak jsem zjistila,že mě to jaksi vcucává,nechala jsem se pač mě děsně zajímalo co tam je.
Jenže najednou jsem slyšela jak na mě někdo volá,ale nevolal na mě mím jméném,ale
uplným jiným myslím že luisa,ale nejsem si jistá.Křičel na mě ať tam "neplavu" ,že je to brána do dimenze 789AAB63 a já mu odpověděla,že mě to láká,že tam chci jít,že to chci všechno pochopit.Jenže odevza byla taková " To se nikdy nikdo nedozví tím co děláte,protože se vám vymaže pamět,můžeš upadnout v zapomění a už se nemusíš vrátit".....
Mluvili jsme spolu dýl,jenže já už nevím o čem a ani nevím jak ten dotyčný vypadal.
Moje cesta skončila,když přítel přišel domů a šramotil z nádobím(to už jsem viděla) a mě to pomaličku,opravdu pomaličku tahalo zpět ... škubla jsem sebou a hodně nahlas se nadechla a běžela ke stolu,vzala tužku a papír a napsala jsem si vše co jsem si ještě pamatovala (jméno,větu,i to číslo nebo co to bylo).
Mladej na mě koukal jak na debila co se stalo,ale já vůbec nemohla mluvit,jenom jsem brečela a ani nevím proč .....