Svatba asi prostě bude...

Já myslím že ale kdysi se lidé brali ne z lásky, ale kvůli ekonomickému zajištění rodiny. Lásku jsme do toho začali míchat až později.

tak to fungovalo jen v určitých společenských kruzích a taky s tím vznikla spousta trablů (myslím, že to tolik milenců a milenek si ani dnes nedokážeme pořádně představit )

záleží na hlavně příteli, jak to vezme, když bys fakt hodně naznačila, že prostě ne, možná si mu to nenaznačila dostatečně, když to takhle ignoroval

Ja by som mu povedala narovinu, že požiadať ma môže, ale nič z toho nebude. Raz som bola zasnúbená s mojím ex. A bol to presne ten prípad, keď svadba mala byť "poistka", aby ma mal jasnú. Na začiatku nového vzťahu som do toho hŕŕ a po čase, keď zistím čo to za chlapa vlastne mám, tak by som sa nevydávala ani za nič. Inak, aj môj frajer na začiatku bral tak trochu automaticky, že časom sa vezmeme a hotovo a mňa sa ani nespýtal Tak som ho postrašila, nech si nie je taký istý, že si ho vezmem tak nech sa ma snaží presvedčiť.

S tímhle hezky naivním pohledem na život se zhroutíš a sníš plato rohypnolu ve chvíli,kdy ti chlap řekne "hele Maruš,mám krásnou asistentku a chci se rozvádět" protože ty to bereš až do smrti,ale ten druhý to tak mít nemusí.
Ovšem když budeš mít na život pohled stylem "může se stát cokoliv a pokud to všechno vyjde,tak je to fajn bonus" bude se ti žít lépe
Proto tahle moje věta "Čím mladší se vdáš,tím více svateb za život můžeš stihnout" je myšlena jako odlehčení a ne jako návod jak v životě stihnout co nejvíce svateb a nejlépe vlastních

Hodně štěstí

on ten ekonomický důvod tam je vesměs do dnes,jen to "z lásky" vypadá trochu lépe než prohlášení "ten dobře vydělává,je zajištěný a bude tedy dobrým otcem rodiny,proto ho vlastně miluji"

odesláno 2x

Reaguji na Johannka: Jo dám vědět dneska se na něj pustím na novo to budem doma a ne v obchodě tak uvidím zkusím s citem když to nepůjdě tak hrubě

Dobře ty.

Ahoj,
jestli tu svatbu nechceš, prosaď si to, do toho tě nemůže nutit, v podstatě nechápu, že z toho děláš takové cavyky a nedokážeš ani říct ne svému partnerovi, kterého se přece nemusíš bát a neznamená to, že se zhroutí svět, když se nevezmete...
Ve 21 bych se nevdávala, když spolu stejně ani nemůžete bydlet, tak k čemu. Podle mne ho stejně nejlíp poznáš, až budete to bydlení zařizovat a tak, nebo bude nějaká stresová situace, kdy se musíte domluvit, podle mne je lepší, když je to poprvé něco jiného než svatba. Neřekla bych, že 3 roky jsou nějaký limit, kdy si můžeš říct, že ho znáš dobře. Nemusíš ho znát dobře ani po 30 letech, záleží spíš na tom, co spolu zažijete... Takže takové řeči bych nebrala, to musíš vědět jen ty.

Taky nechápu, že jsi mu to neřekla rovnou, já třeba jen tak mimochodem partnerovi sdělila dopředu, že se chci vdávat až bude na to dost peněz a budeme si to moct fakt užít a jet na super líbánky, protože nic jiného v té svatbě nevidím než tu romantiku. Právě proto, abychom předešli tady tomu, že ho pak musím při romantické scéně požádání o roku odmítnout.

Tak tohle mi fakt už nedá.
Kdo se chce brát, ať to udělá, kdo se brát nechce, ať to nedělá. Dělat cokoliv z pouhé povinnosti za to nestojí a svatba už vůbec ne. Ono tedy, pokud na ní po letech dojde, vždy už to bude jen z povinnosti, ale čert to vem.

Svatbu má každý takovou jako chce a jakou si ji udělá. Pozvánky jsme schválili společně, vybrat jídlo na oběd a následný "raut" bylo také společné, nehledě na to, že vybrat co se bude jíst a pít, byla otázka asi hodiny, kdy jsme prostě v klidu seděli s v oné restauraci s majiteli.
Co se týká šatů, tak ty mi došly až domů PPLkou, protože jsem si je vybrala na internetu. Prstýnky jsme vybírali také společně, vybrali jsme obchod kde je koupíme, ukázali nám nabídku, vybrali jsme, objednali, opět asi hodina, i s cetou tedy něco přes dvě.

Každá svatba je samozřejmě jiná, ale chci pouze jen říct, že je taková jakou si ji kdo udělá.
No a co se týká peněz, tak i to je celkem výmluva, protože u 20-30ti lidí se dá vejít v klidu se vším do 50ti tisíc. Záleží pouze na tom co si kdo představuje.
Nehledě na to, že jde-li o pár, který už má zejména zařízenou domácnost, dávají se prioritně peníze a ty obvykle jsou v plné výši co svatba stála nebo i více.

Osobně nechápu dlohodobé vztahy na hromádce, jsou to prostě jen otevřená vrata, nic jiného, ale i tak je to každého věc a pokud se na to zakladatelka necítí, tak se podle toho má zařídit.

To mě napadlo jako první. Prostě mu řekni ne a hotovo.

Jestli se na to ještě necítíš, tak mu to prostě řekni. Narovinu, bez scén nebo náznaků.

Pokud to je jen o tom, že dneska je moderní vdávat se nejdřív ve 30, v 35 zjistit, že mi nějak nejde otěhotnět a ve 40 mít doma kojence.. No ať si to každý udělá, jak chce. Mě bude teď 23, s přítelem táhneme 7. rok, bydlíme spolu v malém pronajatém bytě a i když to není vždy růžové a jednoduché, od léta tam budeme jako pan a paní.

Taky mám rozvedené rodiče, hooodně ve zlém a kvůli tomu děláme i svatbu jen se svědky, ale nijak to neovlivnilo můj názor na vdávání se. Spíš se můžu pokusit vyvarovat se jejich chyb.
Můj názor je, že takové to žití na hromádce je jen pohodlnost, jakmile bude zle, tak se dotyčný prostě sbalí a odejde. Rozvod už není jen tak..

Šmarja, to je snad o povaze lidí, ne? Jestli jsou schopni problémy řešit nebo utíkat. Kdo chce utíkat, ani ten rozvod pro něj nebude překážkou. Podle mne teda z dlouhodobého vztahu se nikdy neutíká lehce, vždy to bolí, pokud má člověk opravdu rád, to snad rozvod nebo rozchod nezmění...

Ještě k tomu názoru, že peníze jsou výmluva - tady se jedná o pár, který nemá peníze ani na společné bydlení. K čemu je utratit naspořené peníze na svatbu a ani spolu nebydlet?

Já se zakladatelce vůbec nedivím, že se do toho nehrne, taky bych si řekla, že škoda peněz, mohli jsme je šetřit na bydlení...

Takže píšu jak dopadla konečná rozmluva, protože se někomu nelíbilo, že to píšu jako deníček pro jistotu to napíšu sem ať si to přečte ten koho to zajímá.
.....
Takže po všech komentářích jsem se rozhodla o dost přitvrdit a přítele postavit před hotovou věc. Ze začátku jsem si přišla jak moje uječená matka pak jsem mu všechno v poklidu vysvětlila ale nevypadalo to dobře, protože nastala taková ta ,,minuta ticha,,. Naštěstí nahodil pozitivní výraz omluvil se, řekl, že nejspíš zešílel a nějak ho pohltila ta svatební nálada, kterou slíchá od svých kamarádů, pak z něj vypadlo, že mě o ruku požádá protože by to prostě chtěl udělat, ale odpověď a to kdy,jak a jestli vůbec ta svatba bude je jenom na mě. A to si myslím že už je rozumný a mě to popravdě vyhovuje víc a o dost se mi ulevilo.

Tak vidíš, že to nebolelo