Zjistila jsem, že absolutně nejvíc mě vytáčí, když mi někdo do očí lže, zapírá něco naprosto očividného, případně mně ještě napadne, co si to dovoluju, nebo se to snaží na někoho hodit. A dělá to hloupě.Nepředstavuju si, že bychom žili v zemi, kde se každý hodlá radostně zabývat svými chybami, ale ničí mně, že ten člověk i v tváří tvář jasným důkazům dělá z okolí pitomce. Ani mi nevadí tolik závist, když je někdo lakomec, taky nic moc, ale tahle ubohost zbabělého popírání skutečnosti mně ničí! Uvedu příklad- máme zaměstnace, který nesplachuje na toaletě a nejdřív tvrdil, že to není on a pak, že jsme to na něj ušili.(!) Náš údržbář nafackoval svojí ženě, protože ho provokovala otázkami, kde jsou peníze na nájem a musel ji srovnat. Ve firmě nad námi byla paní, co měla trošku delší prsty, když jí na to přišli tak zapírala i když jí hrozili policií. Nechápu, není jednodušší se přiznat, dokud z toho není problém? Čeho se tak bojí, nebo si myslí, že je okolí tak neuvěřitelně blbé? Fakt snesu kdeco, ale tohle je z nějakýho důvodu pro mě horror. Mám úplně osypky.Asi mám problém já.