Předem se omlouvám, asi můj text bude trochu delší... Potřebuju e prostě vypsat z toho, jak pořád narážím v životě a už mě to nebaví...
Je to už nějaký čas, co jsme se rozešli s bývalým přítelem. Vím, že jsme tam dělali chyby oba, já jsem to s ním měla skončit dávno. Ale jádro problému bylo v tom, že jsem asi moc hodná. Tehdy jsem byla pravdu moc, upřednostňovala jsem ho před vším, dávala jsem do vztahu všechno. Vím, že jsem to snad přeháněla, ale přesto, pro mě je v životě důležitý mít partnera, se kterým si budeme rovni, se kterým se budeme oba mít rádi a budeme si sebe vážit, budeme schopni dělat kompromisy, aniž bychom v tom viděli jen svůj prospěch, ale protože druhého máme rádi, tak zkrátka se trochu přizpůsobíme.
Nemyslím si, že mám nějaké velké požadavky, když chci být v životě šťastná s někým, koho mám ráda. Pro mě zkrátka jsou takový věci v životě stěžejní.
S bývalým jsme se nakonec rozešli, vůbec toho nelituju. Našla jsem si nového přítele, bydlím v novém městě. Změnila jsem dost věcí ve svém životě. Jenže teď mám pocit, že se trochu vracím do starých kolejí. Zezačátku byl přítel zlatý, asi jak to vždycky bývá. Ale poslední dobou jsem si začala všímat, že už mu na mě tolik nezáleží, že už mě přestává poslouchat, zapomíná na věci, na kterých jsme se domluvili apodobně.. stává se z něho jakejsi sobec. Do vztahu jsem šla s tím, že už nehodlám opakovat předchozí chyby. Řeknu, co mi vadí, nenechám si šlapat po hlavě, mám svoje zájmy, rozhodně s ním netrávím všechen svůj čas, jsem tolerantní, nic mu nezakazuju, jsem na něho hodná. A to je asi ten problém.
Už jsem to nevydržela a včera o tom s ním mluvila. On mi řekl, že mě má rád a že do toho šel s tím, že věděl, jaká jsem. Že jsem hodná. Jenže sám si uvědomuje tu svou lhostejnost a že ho ani nic moc nežene k tomu, aby to změnil, Že ho hrozně mrzí, že se tím trápím, že jsem smutná, že to chápe. ale že prostě vidí, že je něco špatně. Myslím si, že lhostejnost je to nejhorší, co se může ve vztahu stát...
Ale prostě asi už mě má jistou a nesnaží se. Já to nedělám, pořád se snažím, aby vztah byl hezkej, dělám mu radost.
No ale, je to tak špatně? copak je to tak zlý, když se chovám dobře k člověku, kterýho miluju? Hrozně se bojím, že to dopadne jako s bývalým, že si mě přítel přestane vážit a nakonec mě přestane mít rád. Už jsem to včera nevydržela a rozbrečela se před ním.. nedokážu prostě věci v sobě moc potlačovat. No a tak jsme se domluvili, že to necháme být, on že se bude víc snažit a tak.. Ale tyhle věci přece on sám neovlivní, to musí cítit a ne si to namlouvat, přesvědčovat se.
Ztrácím už trochu naději v tom, že budu jendou s někým šťastná. Jakmile začnu člověku projevovat činy to, že ho mám ráda, tak ho to prostě přestává bavit. a opravdu si nemyslím, že to s těma projevama nějak přeháním. A tak nevím, co mám dělat. Nemám už moc do ničeho po tom včerejšku chuť, pořád mi v hlavě zní co řekl a asi už mu teď nedokážu úplně věřit, že vše myslí upřímně. Docela mi to zase podkopalo nalezený sebevědomí a nevím, jak se s tím poprat.. :/
Poslat SZ
, neboj, jsou na světe i slušní chlapi. Napíšeš nám, co se stalo ?
Holt, asertivně se ohradit je těžší, než bych se zdálo ....
