Ahoj holky. Zakládám deníček ani ne tak proto, že bych potřebovala poradit, ale spíš se svěřit, protože to nemám moc s kým řešit. Věc se má takto, je mi momentálně 20 let, ale necítím se být nějakým "dítětem", co chce být u rodičů co nejdéle a říká si, že na samostatné bydlení má čas. Spíš naopak. Mám doma celkem dusno, tedy máma je nejlepší člověk na světě a moc ji miluji, ale s otcem je to dost těžké. Je to typ člověka, který má náladu podle toho, jak se vyspí, jak se mu daří, jak to má v práci atd. No a většinou je to vše špatné. A když nemá náladu on, asi ji nesmí mít nikdo kolem něj a tak prudí, prudí a prudí, už odjakživa. Chytá se každé blbosti, aby si mohl vylít vztek na nás, např. když přijde z práce, kde ho něco naštvalo a my sedíme v kuchyni a jsme v pohodě, normálně si povídáme, on přijde a téměř bez pozdravu okamžitě začne. To se chytá všeho. Televize je podle něj moc nahlas, na věšáku je moc bund, proč je sakra nemáme schované někde ve skříni, proč na stole leží nějaké věci no a prostě takhle to jde už od samého začátku. A on jen řve a řve, nedejbože, že by si kdokoliv z nás dovolil něco říct, i třeba mamka, to by bylo přilití do ohně a okamžitě kravál přes celý barák. A takový teror doma zažíváme odjakživa, odjakživa si na nás vylíval nervy, když ho něco naštvalo a vždy, i když byl třeba z jeho strany zrovna klid, byla doma dusno a nepříjemná atmosféra způsobena jen jeho přítomností, všichni kolem něj téměř chodíme po špičkách, aby ho zase něco nevytočilo a nebylo peklo. A já si prostě už od puberty říkala, že co nejdřív to půjde, chci vypadnout a mít konečně klid, místo toho neustálého komandování a terorizování.
No věc se má tak, že v 18 letech jsem odešla k příteli, se kterým jsem byla rok, jednak jsme chtěli být spolu, jelikož jsme museli k sobě dojíždět a jednak jsem v tom viděla vysvobození z neúnosné situace. Ale po roce bydení to nevyšlo a já se musela vrátit k rodičům, kteří se zatím přestěhovali na barák, kde se mnou "nepočítali", podle otcových slov. Bratr je o 4 roky starší a stále u rodičů žije, on je tak trochu můj opak a moc se z domu nehrne. No a na baráku se počítalo jen s ním, protože mezi mnou a přítelem se to zdálo celkem nadějné a vážné. A tak nezbylo nic jiného, než nás strčit do podkrovního pokoje společně, umíte si představit, jak moc je to omezující? Absolutně nemám soukromí, bratr taky nedělá nic jiného, než že je u počítače, když není v práci a tak nemáme klid třeba ani s přítelem, pokud nemá odpolední, jelikož je v pokoji pořád nakvartýrovaný. A já bych chtěla vypadnout, začít s přítelem bydlet, jsme spolu přes rok. Mít svůj klid, své soukromí, rozhodně by to zlepšilo hodně věcí ve vztahu, např. intimní stránku, která je téměř nulová, když jsme každý u rodičů a ještě málokdy máme klid i v tom pokoji. Ale on to pořád oddaluje, že je ještě čas, začala jsem teprve zase pracovat, je to téměř měsíc. Já ho samozřejmě chápu, vím, že nepracuji dost dlouho na to, abych získala nějakou jistotu. Ale doma se to prostě nedá vydržet. S bratrem v jednom pokoji, mamka od rána do večera v práci a otec labilní šílenec, který ve vzteku řve na celé kolo a tříská pěstí do stolu.
Vůbec nevím, co dělat. Přítel to řešit nechce, pořád opakuje, že je na to čas a já mám pocit, že čím častěji o tom mluvím, tím víc ho to už otravuje, což je pochopitelné. Já ho chápu, vůbec neví, jaké to je, mít doma co já, jelikož jeho rodiče jsou naprosto skvělí. Navíc se zapřisáhl, že nechce do podnájmu, předtím tak bydlel a měl okolo toho samé problémy, tudíž že chce byt koupit a být "ve svém". Což to ještě ztěžuje. Vím, že bych měla být trpělivá a ještě počkat, ale když já už jsem vážně nešťastná a nevím, jak dlouho to tady vydržím. V poslední době ubývá těch tátových dobrých dnů a věčně je peklo. Navíc co bydlíme na baráku, má tady spoustu práce, představoval si to růžově a spálil se, je to stará chalupa, tady je třeba opravit tohle, tady teče střecha, tady při malování odpadává omítka a on pak jenom zuří a zuří, do toho pak chlastá a vybíjí si nervy na nás. Má někdo z vás tohle doma? Vím, že ten, co tohle nezná, to asi nepochopí a možná to bude zlehčovat, ale vážně je to dost o nervy. Díky moc, kdo jste dočetli do konce. Já vlastně ani nevím, co chci slyšet 
Poslat SZ
Galerie obrázků
A někoho takového bych teda ani nechtěla - někoho, komu bych byla ukradená. 
což v praxi znamená co? Že spolu začneme žít až v té době, až někdy po 4 - 5 letech vztahu. Tzn. až po 4 - 5 letech vztahu budu mít možnost ho teprve začít pomalu poznávat z té "domácí, rodinné" stránky, jestli si budeme rozumět atd., což je podle mě dost pozdě, upřímně, to mi bude cca 24 a to je období, kdy už tak nějak plánuji rodinu a vím, že i přítel to tak chce. S takovou ale v tu dobu budeme teprve tak nějak "na začátku" vztahu.... S mým štěstím to dopadne tak, že zjistím, že si nerozumíme a já ve 25 skončím na ocet a budu hledat znovu a nakonec se ještě budu bát, abych stihla mít první dítě dřív, než mi začnou tikat biologické hodiny, což je přesně to, co nechci - mít první dítě až někdy po třicítce...
On pořád argumentuje tím samým - máš chvíli práci, já o ni přijdu. To já přece všechno vím, proboha, mě by prostě jen stačilo, kdyby mi dal nějakou naději, např. že musím ještě chvíli vydržet, než se to všechno urovná a pak to třeba začneme řešit. Ale on to místo toho snad vůbec řešit nechce, ani se o tom bavit a když už, tak říká prostě pořád to samé a opakuje, že chce byt koupit, až na něho našetří, což nebude trvat pár měsíců, ale pár let...
nic nenaděláš.
