Nový život aneb Jak jste se dokázali osamostatnit od rodičů?

Já jsem to měla jednoduchý, protože jsem se odstěhovala v osmnácti na začátku vejšky na kolej, celou dobu se živila sama a domů se už nevrátila. S mamkou jsme ale hrozný závislačky, skoro denně visíme na skypu, i když taky jsme zažily období, kdy to skřípalo a byla doma Itálie. Takže by se dalo říct, že technicky jsem samostatná už asi deset let, ale psychicky se asi neosamostatním nikdy

Když to tady tak čtu, tak se divím, kolik lidí tady řeší to samé co teď já.
Dřív jsem měla takový naivní plán, jít na vyšší odbornou, dodělat si Bc a Ing nejlépe prezenčně a ve 26 si najít práci a jít z domova.
S našima jsem měla vždycky skvělý vztah, s tátou takřka kamarádský a svěřovala se jim se vším možným a oni mi dokázali vždy poradit a brala jsem je jako že mají pravdu. Ještě na střední tomu tak bylo. Teď 3.rokem studuji vyšší odbornou a nebaví mě to tam, takže ji i flákám, prostě volný studentský život. Navíc je soukromá, takže si platím docela velké peníze sama, mám brigády (už od svých 18let) pravidelně, takže na tohle si nikdy naši nemohli stěžovat. Našla jsem si přítele, a tady nastal ten problém, už jsem měla jako nejlepšího přítele jeho a ne rodiče, kteří nechápou, proč už s nimi nekomunikuju jako dřív.
Navíc pro jedinou dceru prostě není nikdo dost dobrý a ty narážky, že dělá jen tohle (je mu 27let a pracuje) a nikdy si s ním moc nerozuměli a to mě dostávalo na 2 strany (rodiče a pak můj přítel). Vše se vyhrotilo tak, že mi řekli až tenhle rok dostuduju, ať si najdem pronájem. Zezačátku jsem to od nich brala jako zradu a vyhledala jsem psychologa, ne že bych byla na dně, ale potřebovala jsem si promluvit (a nejen o tomhle, bylo tam více věcí). A díky psycholožce mi začínalo docházet spousty maličkostí, které jsem neviděla. Doma jsem se chovala vlastně tak jak chtěli moji rodiče, nic jsem si neprosadila, protože mi jakýkoliv menší zásah v mém pokoji, byl mamkou zakázán, například když jsem si chtěla dát látku na skleněné dveře, abych tam měla víc soukromí. Další věc, u mě v pokoji je i počítač, který naši využívají, takže je to tam jak průchoďák, mamka je šílená pedantka, systematicky mi přemisťuje věci, vše je podle ní a kvůli tomu poslední dobou vznikaly dohady.
Teď už na to pohlížím jinak. Na společné bydlení s přítelem se oba moc těšíme, při práci si chci dodělat ještě Bc a kdoví třeba i Ing pokud to budu zvládat. Ta touha být ve svém je velká.
Navíc bych si už nedokázala s našima žít do 26let a jediné východisko, jak vztah mezi mnou a rodiči zachovat, je právě to osamostatnění se.

Jen si říkám, že je to stejně těžké, pokud chce někdo upřednosti studium a nemá takové finanční prostředky aby bydlel v pronájmu, vydělával a ještě prezenčně studoval, navíc to pak doma neklapalo, je to pak docela dilema...

Ahoj, tak něco podobného budu v budoucnu muset řešit i já... Úplně jiný problém, než tu řeší většina... Taky od čtyř let žiju jen s mamčou, teď studuju výšku, takže jistá míra osamostatnění tu je... Mamka si taky zvyká,ale když je slabá chvilka, tak se jen tak meziřečí třeba zmíní, že je jí doma smutno a já se děsím dne, až se odstěhuju úplně a nechám ji doma samotnou...

Já žiju sama od 17, teď je mi 18 a začátky byly dost těžké hlavně proto, že jsem ještě na nic nebyla připravená, dnes už vše zvládám líp jak kdejaká 25 letá holka ... to naučí každého
Kdybych mohla, tak si vyberu jiný život, ale nikdo si vybírat nemůže ...

aspon vidím,že nejsem sama..ted byl týden klid.dokonce jsem byla s tátou i lyžovat,ale zase před chvílí..přítel pro mě přijel,bohužel ve stejnou dobu jako táta pro mámu,jeli někde na návštěvu..máti to brala trochu ironicky,ale v pohodě..ovšem ty smsky od otce-to už mu jako nestojím ani za pozdrav(přitom sem mu do auta mávala),když jsem mu napsala,že mohl přijít a mohla jsem mu přítele seznámit,tak reagoval,že samozrejme mel přijit on že(ironicky),napsala sem,že mě to mrzí,že ho tak přehlížejí,a pak napsal něco,co mě dostalo-mám si uvědomit,co dělám,prý jsem ještě nesmazala číslo bývalého(nechodíme spolu skoro rok) a už chci tahat do baráku někoho jiného,tak ať se proberu..já na to,že si jeho číslo stejně pamatuju a nemám potřebu ho mazat a pak že do baráku nikoho netahám(ještě to tak) a pak přišla typická odpověď a tu vám doslova přepíšu : ,,hlavně si uvědom komu odepisujes a kde bydlis a kdo te zivi,kdyz mas tak suverenni chovani a nevis,co je to ucta k rodicum." chapete tu reakci???můžete mi to nkdo vysvětlit??já už sem asi fakt mimo...

Zlatko, já tě naprosto chápu. Je mi sedmnáct, za 4 měsíce osmnáct, jsem v druháku na gymplu. S matkou mám absolutně šílený vztah. Naši jsou rozvedeni pět let, když s náma bydlel taťka, bylo to ještě fajn. Po tom, co odešel - bydlí na Slovensku, já v Ově - se to hodně zkazilo. Čtyři roky jsem omlouvala mamčiné chování, to že do mě kopala, já jsem ležela na zemi a volala o pomoc a nakonec jsem skončila s monoklem, říkala jsem si, že to musím pochopit, že to má prostě v práci těžkéa navíc ji opustil taťka. Téměř denodenně poslouchám, že nic nezvládám, doma nic nedělám, sice ji pomáhám doma jak se dá, ale vždy je to málo, vždy se najde něco, co jí vadí. Například minulý týden mě zbila lahví od nějakého pití, protože jí vadilo, že stála na stole. Nechci každý den poslouchat, že jsem sobec - tohle označení nevím, jak jsem si zasloužila, stejně jako mi není známé, proč mě označila jako dě***, když jsem si našla přítele, se kterým jsem i teď - zatím spolu chodíme rok a půl. Navíc mamka říkala, že musím studovat nejlépe až do 26 a musím zůstat doma, protože ona chce dostávat peníze, které na mě taťka posílá - taťka posílá fakt nevídaně vysokou částku, rozhodl se tak dobrovolně, ale mamce to připadá málo. Nedá se se přesně osvětlit situace, která tady je. Vadí mi, že mi mamka neustále tvrdí, jak jsme v mínusu a přitom včera koupila nějaké drahé křeslo, dneska se jde najíst do restaurace, pak píše taťkovi, aby jí poslal něco navíc. Cítím se proto trapně. Římám si, že buď lže s tím, že jsme v mínusu nebo nezná hodnotu peněz. S taťkou mám krásný vztah, stejně jako s jeho ženou a teď mám osmi měsíčního brášku. Když k nim přijedu, cítím se jako v jiném světě. Hrozně mi chybí mateřská láska, jasně mamka mě má ráda svým způsobem, ale vždy to přebijí ty nadávky. V 18 - ti odcházím z domu, peníze z výživného budu dostávat pak už já, budu bydlet s přítelem. Chci být co nejméně závislá na taťkových financích a mít alespoň nějaký příjem z brigády, ikdyž je pravda, že tím, že jsem na nejprestižnějším gymnáziu v Ostravě, tak mi moc času na něco jiného než na školu nezbývá - přijdu domů, jdu uklidit v bytě, a pak se učím do večera - někdy se jezdím učit k příteli, protože tady na to nemám moc klidu, mamka mě v klidu nikdy nenechá. Věřím, že spousta z vás nedokáže pochopit, že je možné něco takového, jako je nenávist k mamce. Chápu to. Když člověk něco nezažije na vlastní kůži, tak chápe jen ztěží.

Myslela jsem si, že jediná vyhrocená a hysterická rodina jsme my a ono ***! I tak hezký holky jako jste vy, máte takový splašený rodiny!

Michaela18
Kočko, přeji ať Ti to s přítelem klape a v klidu dostuduješ. Peníze od taťky klidně ber, ale brigády se hodí také- třeba na ukládání financí bokem... nikdy nevíš, kdy budeš potřebovat větší částku peněz. Taťka se nerozhodl dávát určitou částku náhodou. Má Tě rád. Jsi šikovná a silná, že jsi se rozhodla odejít od mamči. Bude to asi lepší i pro ni (pozná, že jsou určité hranice chování a ani vlastní děti nestrpí vše... třeba ji to vše vyburcuje k nalezení nového vztahu nebo hledání lepšího zaměstnání, kdo ví).

Sice je toto téma docela staré, ale právě řeším stejnou situaci. Dnes se stěhuju k příteli, sedím tady nad zbalenýma věcima a je mi nějak divně, myslela jsem že to bude jednodušší, nejde mi o žadnou finanční závislost ale spíš o ten pocit domova. S našima mám dobrej vztah i když to občas zaskřípe ale to asi všude. Ale je mi z toho nějak smutnoo, vždycky jsem se těšila až budu bydlet s přítelem ale teď když mám odejít je to nějaky těžky ( Mám segru, ta je mladší a už bydlí taky s přítelem a dál než budu já ale ta byla uplně v pohodě nijak to neřešila prostě se postupně zbalila a odstěhovala. Tak si říkam jestli jsem nějaká divná neboco že mě to tak bere, ale jsem ráda že jsem našla toto téma a zjistila že nejsem sama. Ale pořad mi to přijde jak kdybych jela jen někam na dovč u a za par dní zas domů , ikdyž teda podle těch zavazdel to vypadá na hodně dlouhou dovču ))

LuckaK
já jsem cítila pravý opak, já byla celá nadržená na to, až z domova vypadnu Nejdřív byl přítel u mě, ale pak jsem nějak začala stěhovat věci já k němu, vyhovovalo to nám oběma a najednou jsem zjistila, že mám domov úplně jinde, takže žádne balení kufrů a jedno velké stěhování, ono to šlo postupně. Dnes stavíme baráček a už se moc těším, až fakt jednoho dne zabalíme všechny věci do kufrů a odjedeme do nového

No já jsem odešla ze dne na den.Zjístila jsem že jsem těhotná,do toho naštěstí mi přiřadili byt a já v utery oznámila ,že jsem těhotná,ve středu ,že mám byt a ve čtvrtek už jsem se stěhovala rodiče miluju ,ale už bych s nimi bydlet nechtěla.

já také ne

Není nad vlastní soukromí,bez dozoru a nevím jak vy já pořád slyšela Pokud máš nohy pod našim stolem budeš poslouhat tak teď mají utlum už 4 roky

tak u mě to tak nějak bylo "dobrovolné",před 15lety mě rodiče oznámili,že se budou stěhovat do Rakovníka a je jen na mě ,zda půjdu nebo zůstanu v Praze.U mě byla jasná odpověď,z Prahy bych nešla,tudíž od 19let,žiju a starám se o sebe sama.
Začátek byl hodně krušný,přiznám se beze studu,že se mě i stýskalo( myslím,že jsem i zdravě rozmazlená) a nějak sem si s plno věcma nedokázala hned poradit.Ale jsem ráda,že to je tak,jak to je,díky tomu se ze mě stala samostatná ženská,která se o sebe bez problémů umí postarat
Rodiče mám moc ráda,jezdím za nima každý víkend,ale žít bych už s nimi společně nechtěla

nu...tak já mám asi trochu jiný problém, než všichni tu...dodělávám vysokou...bydlíme v malé vesnici, já studuju ve městě. měla bych se osamostatnit, jenže nevím, jak. nemám přítele, a nemyslím, že by v dohledné hodně dlouhé době nějaký byl. a sama bydlet rozhodně nevydržím, umřela bych. vlastně nemám žádné zázemí, nemám se kam vracet, doma nic není, vrstevníky tu nemám. do svého studentského města už nechci, protože se tam stalo něco, z čeho jsem se ještě nevzpamatovala, a nechci potkávat lidi, které bych potkávat musela. dřív jsem si dělala krásné plány, jak si tam najdu práci, a budem s kamarádama nablízku....měla jsem to tam moc ráda, ale prostě to nepůjde.
a tak nevím, co teď. když jsem sama, mám sklony k depresi (tím myslím depresi, na kterou jsou třeba léky), potřebuju někoho známého nablízku, i když možná vám to zní směšně. nikde jinde nikoho neznám, a mám vážně strach. nejsem typ, co by v cizím městě někam sám chodil, a nezávazně se bavil s cizími lidmi...

navíc moji rodiče nějak hodně sešli, jsou dost nemocní, ještě 90letý děda, který už je úplně senilní a zlý...myslím, že to doma nebudou sami zvládat. ale zůstat tu nechci, i když bych i práci našla.

ne moc nadějné vyhlídky...