Nový život aneb Jak jste se dokázali osamostatnit od rodičů?

lama

závazky jim splníš tak, že jim budeš třeba posílat peníze...jsi moc dospělá, než aby ses od nich nechala vydírat a nutit dítě, aby zkyslo s nima v baráku, protože "ho pro něj stavěli" je citové vydírání jak hrom.

uteč pryč a honem.

já jsem s našima taky měla problém, že na všecko řekli, že je to jejich dům, že mi můžou chodit do pokoje ablabla...ale tak jsem se s nima zhádala, řekla jim, že pokoj je můj, a jeslti mi i ve 30 pplezou do soukromí, navíc mají zákonnou povinnost mě do 26 živit, když nejsem plně samostatná, taky se doma o všecko starám, a několikrát jsem tu hádku zopakovala...až je klid. ideální to není, ale hranice známe. možná to nebylo nejlepší řešení, ale bylo to řešení. vydírat a šahat do života si nenechám.

edit: vyjádřila jsem se poněkud špatně...to, že mají rodiče povinnost mě živit, jsem jim neřekla, je to jen v rychlosti naškrabané konstatování....někde níže o něm píšu. docela mě mrzí, že to tak vyznělo, a holky to pobouřilo..tak zlá na své rodiče teda nejsem

ps: to je takové to komunistické myšlení ještě...každý stavěl domek nejlépe dvojdomek, aby tam všichni až na věky byli uvázaní...soudný rodič ví, že dítě s ním bydlet chtít nebude, protože na svět bude mít jiné názory, a nebude chtít, aby mu chodili kontrolovat život. nikdy bych nestavěla dům "pro děti" spíš bych jim šetřila...ať s tím pak naloží, jak budou potřebovat.

přesně tak, navíc si myslím, že pokud rodič používá mozek a nemá v hlavě vymeteno, tak musí být šťastný, když vidí, že se jeho dítě osamostatňuje, má svůj život a je šťastný. A ne že ho bude vázat řetězem k baráku se slovy My jsme to budovali pro tebe, tak buď vděčná a zůstaneš tady a hotovo...

přesně takhle bych uvažovala já, nechtěla bych žít do konce života pod jednou střechou se svými dětmi, už jen kvůli nim a mám pocit, že když jim dám na ruku spoření a že ty peníze jsou jejich, udělám jim větší službu. Samozřejmě kdyby moje dítě za mnou přišlo s tím, že chce bydlet s námi, nevyhodím ho, ale byla bych ráda, kdyby si zkusilo svůj život...

Byl jste někdy někdo v situaci, že jste se osamostatnili, ale pak se museli k rodičům zase vrátit a být na ně odkázáni (pozdní studium atd.)?
Jak se to řešilo? Byly problémy?

To si myslím taky.

a jeslti mi i ve 30 pplezou do soukromí, navíc mají zákonnou povinnost mě do 26 živit, když nejsem plně samostatná, taky se doma o všecko starám, a několikrát jsem tu hádku zopakovala...

Je hrozný,že nerespektují Tvé soukromí,to ano,ale nikdy bych teda rodičům neřekla,že mají zákonnou povinnost mě živit do 26let,mě by hanba fackovala,mě to přijde děsný,ale nechci se tě dotknout,to v žádném případě.jen mě to zarazilo.To je potom lepší,si opravdu něco někde najít a postavit se na vlastní nohy,pokud máte takové dohady.

přesně tak, to já bych jim taky v životě neřekla, já bych si to ani nedovolila, ani by mě nenapadlo na to vůbec pomyslet, to je docela sprosté, abych pak kolem nich chodila, používala koupelnu, kuchyň, pračku a ještě bych jim říkala, že mají povinnost mě živit, to fakt ne, styděla bych se sama před sebou. Kdyby to bylo fakt neúnosné a oni nerespektovali moje soukromí, odešla bych...Ano, přišla bycch o všechno to pohodlí a musela bych začít dřít jak kůń, ale stálo by mi to za o, já i přes všechny ty neshody jsem vděčná rodičům za to, že nám s přítelem umožnili tam být, že vím, že kdyby se cokoliv stalo, mám dveře otevřené a i když se budeme hádat do krve, tak pořád je budu určitým způsobem ctít za to, co pro mě udělali...

přesně tak.

lucinkaf
jenže u nás to nebyly jen neshody,my byly s mamkou opravdu na nože, ani třeba nevěděla, že maturuju.. nebyla jsem psychicky úplně OK, pořád jsem byla ve stresu,všechno se spravilo tak po roce od odstěhování...

Od našich jsem neviděla od 19ti ani korunu,a to jsem studovala...

Já teda imoen chápu, ono jsou rodiče a rodiče, některým nemusíte některé věci vysvětlovat a někteří potřebují znát jasná pravidla a hranice, mám-li to tak nazvat.
Měla jsem podobné problémy, ale je fakt, že i když jsem o hranici "26 let" občas něco vykřikla, stejně jsem to nakonec udělala tak, že jsem se odstěhovala a je klid. Oni sice mají právní povinnost do 26ti let živit (jestli studuješ), ale od 18ti let máš právo rozhodovat o sobě sama, takže... někdy je nejjednodusí o sobě rozhodnout tak, že odejdeš

No,nejsem ve Vaší situaci,také jsem s našima měla krize,ale nikdy bych si prostě nic takového nedovolila.Já bych se fakt styděla,to bych raději hned odešla a postavila se na vlastní nohy,než se sama před sebou takhle ponížit a říkat,že oni něco musí do mých 26let..To je můj pohled na věc.
Nehledě na to,já tohle říct,tak mě řeknou,když se Ti tu něco nelíbí,tak běž,my tě tu přeci nedržíme.

Zanet96
Ono tyhlety výkřiky a žádosti jsou myslím ze sta procent pouze vyhrocené hádky, které vrcholí (jako všechny hádky) v nějakém argumentu o který se můžeš v té chvíli opřít.
Je rozdíl říkat tyhle věci v afektu a je rozdíl chodit pak dva roky po bytě jako princess a nechat se živit, že áno.

Ponožka pruhovaná
Nevím,já mám k rodičům úctu věř,že ani v afektu,neříkám věci,které by mě pak mrzely a nebo bych se za ně styděla.
Pro Vás je to asi argument,pro mě ne,mě to prostě přijde hrozný,ale mluvím za sebe.

Ti moji by reagovali naprosto stejně a nejednou jsem to od nich slyšela, když jsem si otevřela pusu... A myslím, že to řekli moc dobře...

Zanet96
a) mi nemusíš vykat
b) argument? Takhle bych to nenazvala, spíš jako vysvětlení toho, proč jsou některé věci říkány. I člověk co tohle řekne, může mít v zásadě velkou úctu ke svým rodičům.

A v čem je to hrozné? Vždyť je to pravda. V situaci, když ti rodič začne dělat problémy, že tě nebude živit (a ty jsi na škole), tak co použiješ jako argument?
Hrdě se odstěhuješ? A se školou praštíš? Budeš studovat a přitom si vydělávat na nájem? Najdeš si někoho bohatého komu se pověsíš na krk?

Neber to jako útoky, jenom diskuze!