Zvířecí životní lásky

Nevím, z čeho je to vidět a nechápu proč do tohoto tématu taháš příbuzné, tohle je o zvířatech. Tvůj příspěvek je uplně mimo.Nebudu ti tady vyjmenovávat, o kolik lidí z rodiny jsem už přišla ani jak jsem se cítila, o tom tenhle deníček není.

Reaguji na panda08:
Normálně jsi mě rozbrečela... Vždycky když čtu o smrti pejska, je mi z toho hrozně smutno. Děti nemám, proto je pro mě pejsek taky jako děťátko moje, vůbec si to bez ní nedokážu představit.
Tvůj pejsek se měl určitě u Tebe krásně a určitě najdeš nového psího kamaráda, kterého vezmeš z útulku a věnuješ mu svoje srdíčko a on Tobě

Koukám,že se to tady nějak zvrtlo..

Reaguji na ClaireF:
A ty jsi jedna z těch co to nechápe a musela sis dnes založit nový nick , abys nám mohla hlásat dál svý moudra Máš smůlu jsem matka dávno plnoletého dítěte , chovám psy a tvé argumenty jsou neopodstatněné. Máš nějaký problém v pochopení psaného slova nebo proč tu rozvádíš takové teorie ? Asi jsem slepá , ale žádný takový příspěvek o tom co tu píšeš jsem tu neviděla,tak se prober . Tohle vlákno o tom není pokud ti to vadí a nejsi schopna akceptovat , že jiní by pro zvířecí miláčky i dýchali tak sem nelez a máš klid.

Holky, jsem ráda, že nejsem sama v tom zvířecím "šílenství". Mám ráda všechny zvířata, od malička jsme doma vždycky něco měli..

Už mám pejska dalšího, GR, koupil mi ho přítel, protože jsem bez psa byla strašně smutná. trvalo ale nějaký čas, než jsem si k němu našla cestu. Mám ho děsně ráda, je to jiné než s Baby, ale nedala bych ho. On je strašnej tajtrlík a vnáší do našeho života strašně moc pozitivní energie Baby bude vždycky ta první, jediná nejmilovanější..
Kdybych se tady měla o ní rozepsat, asi by to byl fakt román,přecijen 13 let je kus života a dlouhá doba..spousta zážitků a citu..
Ale jedno vám tady napíšu, ja se vždycky strašně směju, když si na to vzpomenu..ono by se to muselo vidět, nebo zažít, ale když si to představíte..už se zase směju..
Baby spala v obyvaku, byl večer a tma,ležela tam jako obvykle na koberci. Ja jsem chtěla jít vynést odpadky. Obyvak byl průchozí z mého pokoje do předsíně a jelikož jsem byla líná rozsvítit, šla jsem s tím plným odpaďákem prostě po tmě..ona tam fakt nebyla vůbec vidět a mě to nějak nedošlo, že by tam mohla ležet..prostě jsem o ní zakopla,spadla na ní a celej ten odpaďák vysypala na koberec..(jsem kuřák-takže si asi umíte představit, co to bylo) válely jsme se tam po sobě a já se smíchy nemohla zvednout, ona chudák netušila která bije.. naštěstí byla kus psa, takže sem jí svým pádem na ní nic neudělala.. takže jsem stejně musela rozsvítit a navíc uklízet ten strašnej binec..

Ukulemba
Teď si mě rozesmála, fakt si to dokážu živě představit

Jinak se k vám holky přidávám.
Mám ještě štěndo, ale když jsme si ji přivezli domů, první týdny to byl pro mě šok. Nikdy jsem vlastně neměla zodpovědnost za nikoho druhého, a najednou jsem se v noci nevyspala, neustále kňučela, čůrala tam kde neměla atd. atd. však to znáte... Přiznám se, že jsem ji chtěla i vrátit. Teď bych si za to nafackovala, protože mi tolik přirostla k srdíčku, je jako moje miminko.
Navíc miluje lidi, takže když jsme na procházce má potřebu neustále každého koho potkáme vítat. A běda, když ji někdo ignoruje, to se koukne stylem jako co jsem udělala?!
Pejsci jsou fakt radost, dokážou krásně zaplnit srdíčko.

OT - co se to na tom Omlázku děje? Holka napíše krásný dojemný deníček o tom jak milovala svého psa a já bych tady čekala ve příspěvcích, že budete zase psát o svých psech, ale ne, jedna tady napíše příspěvek kde nesmyslně motá dohromady jablka a hrušky a zase to je deníček o "válce" ve příspěvcích.

Přeju Tobě a pejskovi hodně společných let

Já jsem pořád doufala, že můj pejsek tu se mnou bude co nejdýl, bohužel se jí zhoršuje autoimunitní nemoc, se kterou bojujeme třetím rokem, od jejích deseti a poslední výsledky krve jsou hodně špatný. Jsem z toho slušně řečeno v háji. Můj první pes (předtím jsme měli rodinného) a nejlepší kamarádka. Teď tady spokojeně leží a spí a já se strašně bojim, že až přijde den, kdy se budeme muset rozloučit (může to být zítra, za týden, za měsíc, kdykoli si ta mrcha nemoc vzpomene), tak to nezvládnu.

Ono to tak i podstatě je,ale spíš když zvířátko (nemusí to být nutně pes,každý teskní po svém zvířeti ke kterému cítí silné pouto) umře přirozenou cestou...a nebo nemají se zvířetem tak silné pouto...
Můj první pes umřel bohužel na rakovinu,tedy při operaci dr. zjistil,že rakovina operovat nejde a že ho bude muset uspat,jinak by trpěl...Měl 9 let,vážně jsem nepočítala ,že o něj tak brzy příjdu a je to už 11let co ho nemám a pořád jsem to uplně nestrávila,že umřel zrovna takto...Vidím fotky a pobrečím si jak mi chybí!Měla jsem i další dva psy a žádný mi už k srdci takto nepřirostl.Nedávno mi umřela má oblíbená potkanice a jak na ní myslím opět brečím,byla moje zlatíčko...
Mám děti,rodinu..a srovnávat smutek po zvířeti je,promiňte,při nejmenším velice podivné!
Jsou to dvě odlišné věci a moc nerozumím tomu,proč se to tady vůbec začalo tak extrémisticky srovnávat...
Zvláštní že někomu vadí,že má někdo silné pouto ze svým zvířátkem/přítelem a po odejíti ze světa po něm teskní.každý se s takovou situací hold popere po svém...

zvládneš!musíš,drž se!

Reaguji na panda08: Ano přesně tak jsem to myslela!Opravdu je v tom rozdíl ...Tyto otázky jsem měla také a některé věci si vyčítám pořád...Bože jak mi ten pes chybí...

Ono je to spíš o tom, že někteří to těmi pouty ke zvířatům až přehánějí a zvířata jsou pro ně důležitější než lidi )viz. nkolikrát zde omílané, že by radši pomohli zraněnému zvířeti než člověku). Pak to dopadá tak, že když jsou utracena zvířata, která mohou pro lidi představovat nebezpečí, tak takoví lidé s tím nesouhlasí a lidi, kteří o tom rozhodli by nejradši pranýřovali - zářným příkladem bylo mediální pranýřování ředitele pražské zoo za smrt zvířat při povodni v roce 2002 - zejména za smrt slona, kterého prostě bez velmi silného ohrožení lidí do bezpečí dostat nemohli (byl to agresivní samec, byl chován nekontaktně a nedalo se ho jen odvést jako v případě slonic) nebo za smrt hrošice, která kdyby uplavala, tak by ohrozila všechny lidi podél vody (hroch je poměrně nebezpečné zvíře). Tehdy jsem opravdu enchápala, co komu dává právo toho muže soudit a jak někdo může považovat zvířecí životy cennější než životy lidské.
Já lásku k zvířatům respektuji, sama je mám ráda a měla jsem několik psů, ke kterým sjem měla silnou vazbu byť nebyli přímo moji ale trávila sjem s nimi dost času. Ale v určitých případech to již hraničí s posedlostí, polidšťováním a se ztrátou soudnosti......

Jinak Deníček je moc pěkně psaný a zakladatelce přeji, ž emá dalšího zvířecího kamaráda byť toho původního nahradit určitě nemůže

I když se mi moc stýská po všech psech, které jsem kdy měla a kteří již nežijí, tak až teď mám toho svého osudového. Moc dobře si to uvědomuju a užívám si s ní každou chvíli. Sice psy máme dva, toho druhého taky miluju, ale tahle... ona je prostě nejlepší pes na světě. Je ještě hodně mladá a doufám, že tu s námi bude hrozně dlouho. Jsem jí vděčná za plno věcí a i když to bude znít divně, obdivuju jí. Obdivují za to, s jakou láskou a vášní se vrhá do své práce canisterapeutického psa. Kolik dokáže rozdávat radosti lidem, kteří to potřebují. Jsem moc ráda, že jsem měla štěstí a mám jí doma

Souhlasím a odhodlávala jsem se napsat to samé. Trochu jsem měla obavy, že místní zvířecí radikálky to nepoberou.

Miluju psy, celý život mě provází, jejich přirozené odchody jsem si maximálně protrpěla, ale nad některými názory mi rozum stojí.

Jinak příběh je dojemný. My jsme naposledy s dětmi svorně brečeli u filmu Hačikó - příběh psa. Znáte?