Partner neustále lže v maličkostech.

No tak například mu můžeš pomoci tím, že tyhle maličkosti nebudeš hrotit. Třeba potom nebude mít potřebu lhát, když bude vědět, že ze "špatné" odpovědi nebude scéna nebo výčitky.

Reaguji na kopaj: Člověk má být zodpovědný za to co dělá ne? Copak je srab aby si musel vytvářet nějaké svoje "druhé já"? Já očekávám, že když například něco slíbí, tak že to splní, což je snad pochopitelné. Pro něj je prostě jednodušší zalhat, než aby dodržel slovo.

Reaguji na B.M: Ponecháme-li stranou debaty o tom, že někdy může být lež dobrá věc a do určité míry si skutečnost přibarvuje každý, pak ano, nemáš doma ideálního chlapa a vinna je i u něj.

Na druhou stranu, a já opravdu nevím, jak to u vás probíhá, ale pokud za pravdu v nějaké maličkosti přijde z jeho pohledu neadekvátní "trest", tak to co dělá je v podstatě logické chování, kdy se tomu trestu snaží vyhnout nebo ho jen oddálit. Sám se z toho bludného kruhu nevymaní, budeš pro to muset udělat něco i ty.

to je první, co mne při čtení úvodu napadlo. Sama jsem měla kdysi něco podobného doma - bývalý dokázal každou maličkost rozcupovat na sto samostatných úvah. Jiné řešení, než se s ním nebavit, nebo jednou nerozvitou větou zalhat, že je vše OK, jen aby byl konečně klid, neexistovalo.
Pokud jde opravdu o maličkosti, jako je hraní fotbalu s chřipkou, tak to neřeš. Možná pak zjistíš, že ti nemá proč lhát. Nic není horší, než partner chovající se jako přísná dohledující Velká máma.

Reaguji na kopaj: O "trestech" to není. Spíš se divim, že lže, když ví, jak na to pak zareaguju já, když to zjistím. A to je o dost horší, protože za ty roky jsem na to maximálně alergická...

Když něco slíbí, má to splnit. Pak je ještě varianta, že je prostě línej a stojí mu to za to...:/

Reaguji na dadabus: Kdybych ale nic neřešila, nechala si "srát na hlavu" a dělat ze sebe krávu co mu na všechno skočí, on by podle mě nabyl dojmu, že mu to prostě prochází a ve svých lžích by si vesele pokračoval dál Z ničeho nic by pravdu řikat nezačal, protože on se prostě snaží vypadat líp. Ale já nechci žít v nějaké iluzi. Je to opravdu začarovaný kruh

To nikdo neříká Ale sama vidíš, že pokud to řešíš, tak ti to nijak na pohodě nepřidává, jsou z toho tak jak tak konflikty a navíc ještě jak sama přiznáváš, nutí tě to do všeho šťourat - a ano, to je opravdu otravný.
Nedovedu si to zcela představit, ty vaše rozhovory, ale třeba by pomohl prostě nezájem o diskuzi na to "lhací" téma. Ne, že mu na všechno skočíš, ale že prostě nemáš chuť to s ním probírat. Nepřešlo by jej to pak ?

Já tady nikde nečtu, že by v případě pravdivé odpovědi ze strany partnera následovaly nějaké tresty a vyčítací litanie a souhlasím, že se ve vztahu člověk nemůže chovat

Já se přiznám, že mě by takové drobné lži asi vytáčely doběla. Protože někdy bych nevěděla, jestli mi dotyčný zrovna nelže a že tedy stejně spolehnout se můžu jen na sebe. Takže z partnera by se stala tak akorát nespolehlivá koule na noze a to bych asi dlouhodobě nevydržela.
Vysvětlil ti narovinu, jakou má k tomuhle chování motivaci?

Reaguji na B.M: Nejde o to, abys věci neřešila, ale abys z prkotin nezadělávala na zbytečné konflikty.

Dejme tomu, že má chřipku. Ty mu normálním klidným hlasem oznámíš, že by bylo dobré, kdyby si dal na týden pokoj od fotbalu. Nebudeš mu dávat ultimáta, požadovat po něm místopřísežná prohlášení, pokud sám bude něco slibovat, tak ty jeho sliby odbudeš a dáš mu najevo, že žádné závazky od něj nechceš (takže ti vlastně ani lhát nemůže) a když na ten fotbal stejně půjde, nebudeš z toho nadšená, ale budeš to akceptovat aniž by z toho byla tichá domácnost na týden. Prostě vůbec tu situaci neeskalovat do stavu, že z blbého hraní fotbalu se stane Velký Problém, Otázka Pravdy a Lži, atd.

No, já taky ne, jen si představuji, jak asi situace vypadá.
Zkus dát ještě nějaký příklad, B.M. Navíc, myslím, že jestli partner jde nebo nejde hrát fotbal i když je nemocný, není věc, kterou bys měla řešit ty. Je to dospělý člověk a ty nejsi jeho maminka. Víc by mne vytáčelo, kdyby řekl, že něco udělal ( třeba zaplatil složenky ) a pak bych zjistila, že to není pravda ( přišla by upomínka, byli by z toho problémy, apod. )

Samozřejmě to neni jen o maličkostech. Přítel chodí na nástavbu, aby si dodělal maturitu k výučnímu listu. Není hloupý, spíš to není typ šprt, rád dělá jen to, co ho zajímá, je víc praktický.

Jenže pár měsíců poté, co nastoupil na nástavbu jsme se rozešli. Po půl roce jsme se však k sobě vrátili. Další půlrok předstíral, že je vše OK, že se učí, atd, přičemž do školy takřka vůbec nechodil. Ještě v létě jsem mu pomáhala učit se angličtinu na údajnou maturitu. A na konci srpna z něj vypadlo, že se na tu školu vykašlal.

Nakonec (na můj popud) šel do školy a domluvil se, že ten rok začne od začátku. On ví, že zastávám názor, že v dnešní době je maturita takřka samozřejmostí. Nechtěl mi to říct, abych s ním snad ještě nějakou dobu byla, nebo nevím, každopádně mi to přijde dost nefér. Zdá se mi to jako dost důležitá věc, zvláště pokud s dotyčným člověkem plánujete nějakou společnou budoucnost.

Od doby co jsme se k sobě vrátili, do toho dne kdy mě paralizoval tím, že do školy už nechodí, jsem si řikala, že je vše na dobré cestě, že za tu dobu beze mě si snad uvědomil, že nemůže jen lhát. On na tu školu chce chodit, ví, že je to důležité. Podržela jsem ho, pomohla jsem mu, aby si to všechno zařídil a začal tam znova. Člověk by řekl, že mu dojde, že se vyplatí, říct mi pravdu. Jenže od té doby to je na denním pořádku a já prakticky nemam čas "zregenerovat". Takže odtud pramení má "neadekvátní" nedůvěra.

Nerada bych se pak zase dozvěděla, že celou dobu žiju ve lži...

Reaguji na kopaj: Ať si klidně má angínu, chřipku, co chce, pokud mu ten fotbal za to stojí. Problém nastává, když pak chce vidět mě (nebydlíme spolu), a nemůže, protože já být dobrovolně na antibiotikách nehodlám. Kolikrát mě už nakazil, jen protože se mi neobtěžoval říct, že ho bolí v krku.

Nejsem jeho maminka, to máte pravdu. Ale jeho lži se mě přímo dotýkají. Ve vztahu by měla být upřímnost a důvěra. Jenže kde není upřímnost, není ani důvěra...

Hm ...
Ty plánuješ budoucnost. Ty víš, že maturita je v dnešní době nezbytnost. Na tvůj popud jde tvůj přítel do školy. A i když by se zdálo, že se mu vyplatí říkat ti pravdu, přesto lže. A na školu se za tvými zády vykašlal.
Víš, všechno, co píšeš, je pravda. To bezpochyby. Ale trochu z toho cítím, že máš nad svým přítelem strašně navrch. Ty jsi ta velká rozhodná máma, která ví co a jak a on ten malý žáček, který neříká pravdu. A musí si vymýšlet, aby byl zajímavější a v tvých očích výš. Aby byl Chlap.
Ve finále to vypálí přesně opačně a jeho lži jej kvalifikují akorát na nespolehlivou kouli na noze. S lhářem se žít nedá ani v přítomnosti, natožpak s ním počítat, to je fakt.
Zkus to s ním v klidu takhle přebrat : možná ti řekne, proč má pořád nutkání vymýšlet si a doberete se nějakého řešení.