Ze začátku jsme spolu spali tak jednou za měsíc, ale tyhle intervaly se pořád prodlužovaly. Po svatbě se to ještě zhoršilo, jestli je nějaká rychlovka jednou za čtvrt roku, tak je to moc. Navíc já z toho skoro nic nemám. Vždycky se vymlouvá na únavu z práce, přikládala jsem to taky jeho zálibě v kouření trávy, což může snižovat libido. Bohužel v prostředí, ve kterém se pohybuje, je tohle naprosto normální. Ví, že se mi to nelíbí, ale vždycky mi řekne, že takového jsem ho poznala. Doufala jsem, že ho to časem přestane bavit nebo že dostane rozum, přece jenom už nám není dvacet.. Ale to jsem se šeredně spletla. Důvod je totiž úplně jiný.
Od začátku vím, že se mu líbí prádlo, podpatky, punčochy, celkem často mi tyhle věci kupoval. Jenomže asi rok po svatbě jsem zjistila, že je nekupoval mně, ale sobě. Našla jsem v počítači fotku, na které byl oblečený do mého prádla a začalo mi to do sebe zapadat. Nikdy mi celou pravdu neřekl, jednou si přede mnou oblékl moje kalhotky a říkal, jak se mu to líbí, bylo vidět, že má strach, jak budu reagovat. Pro mě to byl ze začátku samozřejmě šok, opravdu jsem to nečekala, ale když jsem si to v klidu promyslela, řekla jsem si, že vlastně vůbec o nic nejde a že je to naprosto neškodné. Problém je, že - jak jsem se dočetla - tihle chlapi prostě nemívají chuť na sex, čímž byla záhada vyřešena.
Mně ani tak nevadí, že se převléká, jako že se mnou nechce spát.. Ale taky se s tím nějak nedokážu úplně vnitřně vypořádat, pořád mám pocit, že přede mnou něco tají, když mi tohle dokázal tajit tak dlouho.. Máme každý svůj počítač a on mě k tomu svému nechce pouštět. Navíc když si ho představím v tom mém oblečení, klesá v mých očích jako chlap. Zkrátka chci mít v posteli chlapa a ne ženskou.. On je celkově i trochu zženštilý, je hodně citlivý a snadno se dojme a tak. Na druhou stranu je na mě opravdu hodný, nikdy mi neřekl nic ošklivého, vím, že mě má rád. Jenomže mně už to začíná přerůstat přes hlavu. Snažila jsem se s ním o tom mluvit asi před půl rokem, říkala jsem mu, že se odcizujeme, protože spolu nespíme a ani se nelíbáme a že jestli to takhle půjde dál, že nám to asi moc dlouho nevydrží. Potom se asi 14 dní snažil a od té doby zase nic..
Navíc už téměř rok na někoho myslím. Je to hlavně tím, že jsme se s manželem odcizili a že mi ve vztahu chybí ani ne tak samotný sex, jako intimita a pocit, že jsem pro něj žádoucí. Nechci říct, že jsem se zamilovala, protože ho pořádně neznám, každopádně vím, že on o mě zájem taky má. Když mě před půl rokem pozval na rande, zahrála jsem to do outu, i když bych nejradši šla. Říkala jsem si, že to manželovi nemůžu udělat a promluvila jsem si s ním o tom, co mě trápí, načež se ale vůbec nic nezměnilo. Mám pocit, že jemu to takhle vyhovuje a že nic měnit nechce. Jenomže já potřebuju chlapa a ne spolubydlícího.. 
Před pár dny jsem toho druhého potkala a je jasný, že by zájem pořád měl.
Děti spolu nemáme, myslela jsem si, že o ně nestojím, ale začínám si myslet, že je jenom nechci mít s manželem, protože ten druhý má dvě děti (je rozvedený) a když vidím, jaký spolu mají hezký vztah - samozřejmě je to ale i tím, že se nevidí každý den - dokážu si představit, že bych s ním děti měla. Jsem už z toho fakt zoufalá, co byste dělaly na mém místě, zůstaly byste s hodným manželem s tím, že nebudete šťastné a že není moc vyhlídek na zlepšení situace, nebo byste to řešily jinak?
Poslat SZ
