Strach o matku

WinterLadyLu

Ahoj, nedalo by se v klidu promluvit s otčímem? Proč zůstává, jak si představuje další život, že mamince smskuje ta jeho milenka. Je přeci pochopitelné, že se zajímáš o osud mámy. Myslím si, že kdyby měla maminka jistotu, že je s přítelem konec, tak by byla ochotnější řešit postupně svůj život. A tím by se ti ulevilo.

eva1960
škoda, já jsem z brna. ale jinak děkuji za radu, taky nad tím přemýšlím. nikdy jsem u psychologa nebyla, tak snad to dobře dopadne.

ija
víš, mamka se s otčímem nechce rozejít. ona ho má ráda a myslí, že je to jen nějaký úlet. čeká, že ho to přejde.

Mamka má obecně obavy z jakékoli změny, samozřejmě je možné, že to otčíma přejde, v jeho věku se asi také už do nějakých převratů nepohrne (ale na druhou stranu, těžko říct...). Souhlasím s Evou, pracuj hlavně na své pohodě a zdraví.
Myslím, že v Brně působí dr. Běťák, je to psychoterapeut, velmi dobrý. Určitě by i poradil, ke komu jít, pokud by měl plno.

WinterLadyLu
Není jednoduché najít dobrého psychiatra. musí ti sednout, musíš k němu najít důvěru. Pokud ti nebude vyhovovat - z jakéhokoliv důvodu, třeba ti nesedne jeho způsob jednání, nebo ordinace, prostě cokoliv, běž dál. A nic si z toho nedělej, já vystřídala dva, než jsem u třetího zůstala několik let. To prostě chce zkusit.
A profesionální psycholog když mu po první návštěvě řekneš že se u něho necítíš a aby ti doporučil někoho jiného tak proti tomu nic mít nebude. Zpovídat se psychologovi je velmi intimní záležitost, říkáš mu věci, co bys neřekla svému příteli nebo manželovi, takže prostě ten vztah musí být dobrý, bez překážek.

ted jsem měla napsat i profesionální psychiatr i psycholog

WinterLadyLu
Hašlerka to napsala velmi dobře. Musíš pracovat hlavně na tom, aby tvůj život byl v pořádku. Pokud se budeš mamince jenom přizpůsobovat a obětuješ se pro ni, nikomu to neprospěje. Budete se obě jenom trápit.
Maminka je dospělý svéprávný člověk, můžeš jí pomáhat, dávat najevo, že když bude potřebovat, vyslechneš ji a pomůžeš (tedy když bude opravdu potřebovat) ale prostě máš nárok na svůj život.
a psychiatr to s tebou rozebere, vypovídáš se, nabídne ti řešení. neboj se nebude tě do ničeho nutit, spíš tě navede na nějakou cestu a ty už potom najdeš sama řešení.

zkusím to. už jsem o tom přemýšlela, ale ještě jsem se neodhodlala. za pokus to stojí

Toto je, myslím, ten nejméně účinný a nejvíce zranitelný způsob....

Ale to není jen takový nějaký člověk...je to matka...tam se člověku těžko říká taková věc, jakože jestli budeš pít, tak se už nevrátím...
Ano, mám (teda já jsem nebyla závislá, ale člověk mně velmi blízký), ale omlouvám se, o tuto zkušenost se nechci podělit...

No já vlastně ani moc nemohu říct, protože to pak nakonec dopadlo trochu jinak...ale to je jedno, možná je fakt, že je třeba na dotyčného přitvrdit, ale jestli bych dokázala říct, že se nevrátím,pokud bude pít, to nevím...aby to taky maminku nehodilo do ještě větších depresí...
No právě pod vlivem alkoholu už ta vůle moc svobodná není...

flink
No jo, možná na tom něco bude...jak říkám, nedokážu to asi zcela posoudit, protože já jsem zažila jiný průběh příběhu (ježiš to zní hrozně )...

Ahoj holky, nevím si rady se svou mámou. Od mých devíti let nás s bráchou vychovávala sama a dost se na nás upnula. Razila teorii "jsem svým dětem kamarádkou", což se projevovalo hlavně tím, že jsem sloužila jako vrba a věděla jsem o všech jejích partnerských, pracovních a jiných problémech. Během mé vysoké (kde jsem se mimochodem celou dobu živila sama) mi vyčítala, že jsem se rozhodla odstěhovat daleko (byla jsem 50km od domova) a když jsem občas nepřijela na víkend, tak dělala scény, že ji házím přes palubu a vydírala, že ji nechávám samotnou. Pořád jsem se uklidňovala nadějí, že jednou snad pochopí, že jsem dospělá a nechá mi svůj život. Bohužel. Teď je mi skoro třicet, ale tyhle problémy se stupňují. Našla jsem si práci v Německu a chápu, že jí chybím a bojí se o mě, ale to, co předvádí teď je pro mě už neúnosné. Moje práce je celkem náročná a potřebovala bych klid. Místo abych jela na dovolenou, jedu domů (odkud se vracím psychicky vyždímanější, než jsem přijela), posílám domů peníze, kupuju dárečky a snažím se volat co nejčastěji.
Od ledna mi skoro denně píše výhružné a citově vydírající sms. Dostávám SMS, kde vyhrožuje, že jí nebaví život a že to jednou skončí, při našich rozhovorech si stěžuje na všechno (práce, nevděčné děti, kolegové, nedostatek peněz, cokoliv) a skončí to tím, že mi vyčte, že jsem sobecká, chci si jen užívat, nechápu ji a hážu jí přes palubu, což si nezaslouží, protože nás vychovala a obětovala se pro nás. Jak si ale můžu užívat, když mám tohle opravdu denně, začíná to ovlivňovat i můj partnerský život, nemůžu spát a opravdu si nevím rady. Myslím si, že tohle není normální, dříve měla i "světlé období", kdy byla naprosto v pohodě a dalo se s ní mluvit. Teď ne. Není ani schopná mi říct, co bych měla dělat já, nebo co by se muselo stát, aby byla spokojená. K psychologovi ani psychiatrovi nepůjde, ale já už na něj začínám být docela zralá.
Včera jsem zažila situaci, kdy mi napsala, že to nemá cenu, popřála mi hodně štěstí v životě a vypnula telefon. Byla jsem šílená strachy a navíc 800km daleko, tak jsem zavolala bráchovi (bydlí s ní), aby ji zkontroloval (samozřejmě to bylo jen divadlo pro mě)- no a teď mám pro změnu plnou emailovou schránku vzkazů typu proč do toho tahám jiné lidi a jak jsem hnusná a neempatická. Ještě dnes jsem z toho celkem otřesená a myslím, že bych to opravdu měla řešit, jen nevím kudy kam.
Tak a teď co s tím?

Tvoje mamka může být ráda, že má tak úžasnou dceru. Určitě si spolu promluvte a je fakt, že když jí to všechno vysvětlíš v klidu, polopaticky, měla by to pochopit, samozřejmě, jen když ona bude chtít..když ne, poraď se s psychologem. Moc držím palce!!

delfinka
Díky za milá slova Jenže ono to moc nejde si v klidu popovídat. My už se spolu nedokážeme bavit snad vůbec
A mě už došla invence jak něco řešit..