Ahoj, píšu už mírně ze zoufalosti. Nemám kamarádky ani jiné moudřejší rádkyně, které by mi byly schopny poradit nebo mě alespoň povzbudit. Využívám proto tuto formu, i když je mi jasné, že se do mě spousta rýpavějších z vás zřejmě obuje...
Jak jsem zmínila, přede dvěma lety jsem se dala do kupy s mým přítelem, který je téměř ideál mužského. V mých očích je nejen krásný po fyzické, ale hlavně po psychické stránce. Udělal by pro mě cokoliv. Jenže nebyl by to život, který vymýšlí jen ty nejšílenější zápletky kdyby v tom nebyl háček. Ze začátku vztahu jsem byla těsně po rozchodu, takže o šílené zamilovanosti nemůže být řeč. Pak ale nastala doba důvěry, pochopení a lásky. Jenže jiskra tam nebyla nikdy.
Již pár let se znám s jiným mužem, nikdy v tom nic víc nebylo, díky oboru se však vídáme často. Je to taktéž hodný a pěkný chlap. Ví o mém příteli a přítel o něm. Měla jsem pocit, že si pořád ode mě drží odstup, že mě až tak moc nemusí ale to se změnilo. Jsme oba hodně introvertní a trvalo nám déle, než jsme k sobě našli cestu. Poslední měsíc ho ale nemůžu dostat z hlavy. Začal se ke mě chovat jinak. Nejprve to začalo takovými spíše přátelskými lichotkami ohledně mé inteligence, poté začal být všímavý celkové (což je u něj hodně nezvyklé, sám říkal, že ho hodně gentlemanských gest často ani nenapadne). Neustále navazuje oční kontakt, když se na něj nedívám, upřeně si mě prohlíží (periferně jsem si toho všimla). Lichotí mému vzhledu, píše jak na mě bude myslet a že mě má rád. Prostě mám pocit, že o vzájemné náklonnosti již nelze polemizovat. Když mi lichotí, buší mi srdce jako o závod, když mi půjčil svou bundu, neustále jsem musela vnímat jeho vůni. Zkrátka jiskří to opravdu šíleně.
Jsem proto nejen zamilovaná, ale hlavně zoufalá. Můj rozum říká "zůstaň s přítelem" ale srdce mě žene k tajné lásce. Přítel již musel začít něco tušit, všiml si, jak na mě dotyčný hodiny kouká (ale podezírá spíše jen mírně a jen dotyčného). Já jsem na jiné planetě ve svých myšlenkách. Nedokáži si představit, jak bych musela ublížit příteli rozchodem a vlastně ani život bez něj. Nechci zatím dělat unáhlené závěry, třeba jde jen o poblouznění. Hlavně si chci někdy promluvit o samotě a nějak si to objasnit s "nápadníkem".
Byl někdo v podobné situaci? Jak jste z ní nakonec vybruslili?
Na druhou stranu, nevíš, jestli tě nový objev neuhání jen proto, aby si naleštil vlastní ego, takových je taky spousta 
Poslat SZ
přesně
Můj názor je ten, že pokud se koukáš po jiných, není to asi doma tak ideální, jak se zdá. Sama píšeš, že mezi tebou a tvým přítelem nepřeskočila jiskra, na rozdíl od nového objevu... Být tebou, jdu do toho, stejně to očividně s tvým přítelem není moc žhavé, nejspíš se s ním i trochu nudíš