Nostalgické vzpomínky na minulost

Ľudia majú tendencie na všetko zlé rýchlo zabudnúť a zachovať len to dobré, preto sa napríklad hovorí o komunizme ako o zlatej ére

Čas otupí ty hrany které nás tlačily

Reaguji na ynnel: tak to já si zase pamatuji spíše to špatnékor teda s ex,to dobré jsem zapomněla a to špatné se mi vybaví hned co si na něho třeba vzpomenu..závidím Vám holky

Není co závidět Radši bych měla vzpomínky na to špatné, abych nemusela furt všechno srovnávat a trápit se a říct si, že mi za to nestál

"Pořád se dokola motám v zidealizované minulosti a nějak odmítám přítomnost a budoucnost...." - Tohle mám přesně! Ne, že bych se v těch myšlenkách vyloženě utápěla, ale mám velkou úctu k době, kdy jsem vyrůstala - na rodinu, na to období... Na bezstarostný život, i tehdejší hudbu, filmy... Na jednu stranu mě zaráží, proč nejsem stejně šťastná teď... Na druhou si ale říkám, že to je tím, že už mám povinnosti, starosti...a život už není jen tak.

Reaguji na Týn.ka: na jednu stranu je to dobré,ale zase na tu druhou stranu,takový člověk neumí moc odpouštět,teda podle mě..

Vzpomínky se časem zkreslují.

Nejen to, důchodci třeba vzpomínají na "krásné" dětství prožité za války.

Já bohužel jsem taky typ,že si to špatné časem nepřipouštím a myslím na spoustu věcí v dobrém.
Ale hodně špatné věci člověk z mysli prostě nevytěsní,to snad ani nejde.

Týnko to je úplně přirozené a v lidské podstatě.

Negativní vzpomínky mozek zadupe hluboko a na povrchu ponechá jen ty hezké vzpomínky a pocity. Je pokud by došlo k nějakému vážnému fyzickému ohrožení života - jako obranný reflex - probudí i ty negativní vzpomínky.

Tak mě se třeba stává, že třeba v minulosti, kdy jsem vůbec nic neřešila a neměla jsem zrovna dobré období, tak jsem si tehdá říkala jak je to těžké, že mám hrozný život atd... A teď, když si na tu dobu vzpomenu... co bych za to dala, kdybych zase mohla být v té situaci. Být zase malou holkou, co chodí do školy, směje se se spolužákama, dělá maturitu, řeší, jestli se jí líbí ten kluk ze čtvrťáku... bože to byly starosti. Na každou "špatnou" dobu vzpomínám dobře, protože mi přijde, že vždycky v nynější situaci mam tu dobu ještě horší. Vždycky může bejt hůř, tady to opravdu platí. Škoda, že neexistuje stroj času, protože teď se plácám v nějakém divném období života, ( práce, půjčky, nespokojenost ve vztahu, daleko od rodiny, "před" dítětem ) které je úplně nějaké rozhodné a přijde mi, že společnost ode mě něco očekává a já nevím co. Na minulost vzpomínám denně, dokonce i na bývalého, na všechno, co bylo, protože i přesto, že to kolikrát nebylo růžové, tak to bylo lepší než teď....

Taky to tak mám nedávno jsem jela do vedlejšího města, kde bydlel můj ex přítel, když jsme spolu chodili. A úplně se mi vybavily ty chvilky už od nasednutí do autobusu . Jak tam na mě na zastávce čekal, kam jsme pak šli na zmrzlinu... i když mi hodně moc ublížil, tak ty tři roky byly skvělý, bezstarostný. Nebo škola...jak já jsem nenáviděla matiku prolejzala jsem s odřenýma ušima, měla jsem před písemkama příšerný nervy. Ale teď bych si to klidně zopakovala vlastně to byla docela zábava ta "skupinová práce" při písemkách i maturitu bych si dala znova sice ta minulost nebyla vždycky lehká, ale měla svoje kouzlo a hrozně moc krásných chvilek neměnila bych vůbec nic

Školu jsem nenáviděla, učitelky ještě víc, takže tam není na co vzpomínat, v dětství jsem měla poměrně nešťastnou a nezaměstnanou mámu - teď je šťastná a umí si užívat života co to jde a co mé finanční možnosti stačí, takže taky žádná nostalgie, srovnávání systémů před a po ´89 se vyhnu, jinak by se to tu svrhlo v něco, co nechceme, ...
Ale co se týče jednoho konkrétního bývalého, tak bych potřebovala cca každý týden připomenout, že je to starý delikvent, kriminálník, násoska, ku*evník a Baron Prášil a já jej za to minimálně čtyřikrát poslala do háje Co bych já dala za to, abych si pamatovala jen to špatné, a že toho nebylo málo ... ! Naštěstí je 2000 km daleko, tak je to v suchu

Reaguji na dadabus: Reaguji na dadabus:

Ano, znám to a moc dobře. Na minulost vzpomínám až moc často, konkrétně na svůj první vážný vztah (a obecně celé to období). Mám z té doby hrozně moc krásných a neopakovatelných vzpomínek, které se mi stále připomínají. Samozřejmě to období nebylo jen růžové, ne, že bych úplně zapomněla na to špatné, ale pravděpodobně jsem to potlačila (a je to podle mě přirozené, jak už tady někdo poznamenal). Dokonce jsem se vzpomínkami několik měsíců trápila tak moc, že jsem se naivně snažila vrátit to zpátky tím, že jsem dala ještě jednu šanci člověku, se kterým jsem to všechno krásné prožila. A ono to nečekaně nešlo, to byl dost krutý návrat do reality.

Nemůžu říct, že bych se v přítomnosti měla špatně, jen se nějak neumím smířit s tím, že už mi skončilo to nádherné bezstarostné období, přichází práce, povinnosti, závazky... A že jsem se já sama tak moc změnila. Sžírá mě pocit, že to nejlepší už jsem si prožila, což nemusí být vůbec pravda, ale je těžké přesvědčit sama sebe, že tomu tak není Věřím tomu, že jednou přijde doba, kdy budu ráda za to, že mám na co vzpomínat a že jsem měla tak pěkně šílené mládí, ale teď to ve mně vyvolává spíše smutek, asi je to pořád moc čerstvé.