Domov důchodců - moje babička

Zásadní otázka je, proč nedělá dobrotu "babička samotná v domě".

Cítí se tam osamělá?
Je pro ní obtížné starat se o dům / zahradu / nákupy apod.? (představ si teoretickou situaci, že by bydlela v malém bytě a třeba by jí 1x týdně někdo uklidil a přivezl velký nákup - pořád by to byl problém?)
Má problémy i s dalšími věcmi?

A pokud je na tom zatím dobře nebo relativně dobře (minimálně mentálně), co chceš dělat kdyby se její stav zhoršil a vyžadovala pomoc i se sebeobsluhou? Nebo vyloženě nonstop dozor "aby něco neprovedla"? A že sehnat místo ve vhodném zařízení "kdyby se to začalo zhoršovat" nemusí být vůbec rychlé.

Mimochodem "dětský pokoj je veliký" neřeší všechno, dá se alespoň přepažit (třeba jestli má více než jedno okno?), kdyby spolu děti zase tak skvěle nevycházely? Aby za pár let nenastala situace "babi, musíš jít do domova důchodců, protože jak se děcka rvou, to se nedá vydržet".

Osobně nevidím důvod proč by více členů rodiny / více generací nemohlo žít pohromadě, mimo jiné i z ekonomických důvodů (i když vás se to asi netýká, soudě dle zmínky o chůvě), pak tady máme - s určitou nadsázkou - situace kdy pět blízkých příbuzných bydlí v pěti garsonkách na jednom sídlišti a všichni naříkají jak se živí jen špagetami a na dovolené nebyli pět let.
Jiná věc jsou lidé vyžadují stálou péči, to už je opravdu řehole a problém pro celou rodinu, ale pokud je někdo jenom obyčejně starý a péče se omezuje na to, že v domácnosti běžným způsobem žije, ale nedělá domácí práce, tak v tom problém nevidím. Ačkoli tedy souhlasím s tím, že mnohé dnešní domovy důchodců jsou kvalitní. Hlavní problém by mohl být v "jak ho rychle sehnat, kdyby to s babičkou začalo jít z kopce".

Moje babička tedy je v domově a nedovedu si představit, že by bydlela u mámy nebo u mě. Ona má úplně jiné životní tempo i styl a vidím, jak už když je tu delší dobu, tak si vzájemně občas celkem lezeme na nervy a to i když se snažíme. (Navíc její nejoblíbenější činností je poštvávat proti sobě lidi, takže to taky není žádná sranda). Ale dovedu si představit, že by to mohlo fungovat třeba v nějakém velkém domě, určitě ne v paneláku. Vadilo by třeba tobě, kdyby k vám manžel nastěhoval svoji babičku čistě teoreticky? Chápu tebe i jeho. Od tebe je to hezké, asi si byla vychována v takovém prostředí, kde rodič poskytne péči dítěti a to pak zase jemu, ale manžel to tak nemusí mít...

Tak dnes už by prababička patrně měla svůj vlastní důchod, až na nějaké výjimečné případy, plus by se na to měl vztahovat ještě ten příspěvek na péči o nemohoucí osobu (nebo jak se to přesně jmenuje).

Naopak se najdou i lidé, kteří tohle zneužívají
(naschvál nedají např. prarodiče do domova, ale starali se o ně jen tak, aby neumřeli)

denní stacionář má výhodu v tom, že babička bydlí s vámi. Nemusí tam chodit každý den, jen když třeba budete v práci, na výletě, na dovolené. Záleží z jakého kraje jste....spíš bych si ale zaměřila na to, jak je babička samostatná a hlavně, co ona chce. Musím však říct, že v dnešní době je většina domovů velmi příjemná. Hlavně je to o personálu..o tom, co který dům nabízí...někde pracují formou bazální stimulace, jinde třeba mají i ergoterapeutické stoly.....Pokud ovšem by babička byla radši doma a měla by pocit, že se jí tímto zbavujete, tak i ta nejlepší služba na světě nedokáže ten její pocit zmírnit. Hlavn+ lidi v seniorském věku si hůř zvykají na nové věci, snižuje se adaptabilita. Proto je pro ně lepší být ve svém..ve svém byt+, i když je kolikrát až zbytečně velký na jednoho člověka. ONo je to člověk od člověka. Pormluv si o tom s babičkou.

Ač jsem se sama starala o svou babičku 14 let proti domovům důchodců nic nemám. Dneska už většinou ta péče v domovech důchodců není tak strašná jako byla před léty. Babičku jsme do domova nikdy nedali, protože jsme to slíbili dědovi když umíral. Ale věř tomu, že hodně často nastaly situace, kdy bych ji tam nejraději šoupla hned.
Co se týče domácí péče jasně, že je těm dědouškům a stařenkám nejlíp mezi svými ale pro okolí i když to dělají rádi a s láskou je to psychicky hodně náročné, zvlášť když je nějaký vážnější zdravotní problém a ten dřív nebo později bohužel díky věku příjde. Já osobně, jsem byla poslední měsíce babiččina života totálně vyždímaná a tu moji beznaděj a vztek odnášelo moje nejbližší okolí. Ale byla jsem přesvědčena, že to prostě musím všechno zvládnout, protože tak to je správně.
Tak že jediná moje rada je, jestli do toho půjdeš, nemysli si, že všechno musíš zvládnout sama a hlavně zapoj do té péče i ostatní členy rodiny(tvoje rodiče, ostatní děti tvoji babičky...)

No, to je celkem těžké, protože soužití více generací skutečně nedělá přílišnou dobrotu a je to omezení pro všechny zúčastněné.
Na straně druhé považuji za samozřejmé postarat se o své blízké jak nejlépe svedu.
Takže zvážit všechny možnosti pro a proti, hlavně se společně na všem domluvit, tedy i s babičkou zda by takové soužití sama chtěla, atd.

Nicméně sama za sebe musím říct, že u člověka který je v zásadě schopen se o sebe postarat se mi jeví jako vhodnější varianta blízkého bydlení než spolubydlení.
Tedy u domu např. přístavek se samostatným bydlením nebo dva byty na patře/nad sebou apod.
Být v jednom bytě se společným zázemím...pokud to jinak nejde, tak ano, ale není dle mého nejlepší řešení. Ne stejné jako domov důchodců, ale ne zase tak odlišné.
Každý člověk má své vlastní návyky a přizpůsobení se jiné domácnosti nemusí být ve vyšším věku příliš snadné a ve výsledku uspokojivé.

Mimo to bych zauvažovala nad domy s pečovatelskou službou kde každý má svůj menší byt, tedy jisté soukromí, ale zároveň vše na dosah a návštěvy dle své libosti.

My jsme měli strejdu, který měl jen nás, protože mu veškerá rodina už zemřela, bylo mu 88 let. O mojí mamku se celé dětství staral, jezdila k němu na prázdniny a měli se hrozně rádi, dokonce když musel prodat chatu u Prahy, tak většinu peněz odkázal jí a ona mu na oplátku slíbila, že se o něj ve stáří postará. Přišlo období ( cca když mu bylo 86 ) kdy už konečně uznal, že to nezvládne ( mamka ho pořád chtěla přestěhovat k nám do bytu ale on nechtěl ), takže se nastěhoval k nám do bytu, kde jsem bydlela jen já s mamkou. Kdybyste věděli jak to pro nás bylo psychicky náročné... Strejda silně nedoslýchal, takže každodenní "hulákání" a hlavně kvůli stáří se prostě zbláznil a třeba ve 3 ráno šel třeba "hledat" klíče do skříňky v koupelně, o výkalech mimo záchod každý den ani nemluvím... Věčně odemčeno, otevříno ven a strach přijít domu s myšlenkou co zase strejda vyvedl a jestli někde nespadl. Mamka se nemohla pak ani hnout z domu, skončil jí veškerý soukromý život, přestala někam chodit a jezdit, nechtěla ho nechávat doma samotného, protože se zavázala, že se o něj postará, přitom měla těžkou a namáhavou práci. Pro ní to bylo neskutečně psychicky náročné, bojovala s myšlenkou, že ho nemůže dát do důchoďáku a pak co na to řeknou asi lidi, když jí dal tolik peněz. Budu asi menšina ale podle mě, když si to doma nemůžeš zařídit tak, aby si se starala, tak proti důchoďáku nic nemám. Znám strašně moc ženskejch, který se starají o svoje mamky, nemají NAPROSTO žádný soukromý život, povětšinnou nemají ani své polovičky a hlavně nemají prostě klid, co si budeme povídat, mladí a staří mají dimetrální život a jiné priority... prostě to tak je a pokud ti podvědomě bude "něco" (spíš někdo) narušovat tvojí domácí atmosféru, tak NIKDY nebudeš mít spokojený a klidný život, je to totiž generační problém.

Reaguji na MiaMia: Co se týče dětského pokoje, tak já naprosto neuznávám, že by každé dítě muselo mít samostatný pokoj. Neměla jsem ho 20 let (nejdříve jsem bydlela s bratrem, potom na koleji na VŠ se spolubydlící). No a teď ho taky nemám, protože ložnici sdílím s manželem (a jak ráda bych měla svoji, protože se s ním těžko člověk vyspí, jak chrápe ) Je pravda ale, že to je taky jeden kámen úrazu.

Babička je hlavně nadšená z dětí, je v tomhle hodně společenská. Ona by v rodině byla opravdu nejšťastnější.... Dost mě zaujal denní stacionář, myslím si, že to by bylo hodně dobré ke zkombinování. Díky za tip!

Reaguji na Tyrande: No já nevím, po bitvě každý generál, ale mohla vám s péči pomoci pečovatelská služba, ne?

Navíc když se staráš o mimino, není to podobný? To by člověk koukal, kde se dají pak najít výkaly, zvláště když je dítě hodně čilé při přebalování.....A to nemluvím o zničeném nábytku a stěnách u bratra, který už má větší holčičku.

Nicméně babi je mentálně zdravá, kdyby byly vážné problémy, musela bych pak znovu zvažovat, co zvládnu a co ne....Ale vzhledem k její kondici si myslím, že bude OK.

Vidím zásadní rozdíl mezi zdravým, fungujícím jedincem a osobou nemocnou. Manželovi se nedivím, pokud pracuje těžce, a domov považuje za svůj přístav, ve kterém má klid. U nás nedávno proběhla situace, kdy jsme babičku dávali do domova důchodců, já to týden před jejím nástupem obrečela, mamka byla na prášky, ale babička už měla pokročilého Alzheimera.
Víš, kdysi byla jiná doba, plno žen bylo v domácnosti a živili je jejich manželé. Dnes jsou na ženy kladené takové nároky, že chození do práce a následné starání se o starého člověka, jsou nadmíru vyčerpávající. Já viděla, jak je mamka z toho na dně (my s bráchou žijeme jinde a aktivně se zapojit do péče zkrátka nešlo) - jak fyzicky, tak psychicky - bylo to z jedné práce do druhé, taťka byl z toho špatný, nikam nechodili, pořád seděli doma, nemohli si dovolit ji nechat samotnou. Babička nastoupila do DD, všichni za ní jezdí a prý se má skvěle - ožila, má tam více podnětů a všeho, takže nakonec dobré.
Myslím, že nakonec my máme předsudky, a ona situace může být úplně jiná.
Na základě této zkušenosti už teď mám s bráchou od našich nařízeno, že kdyby cokoliv, neexistuje, nechtějí, abychom se o ně takhle starali, chtějí prostě ze své vlastní vůle do DD. A já za sebe momentálně taky říkám, že bych nechtěla, aby mi moje děti na stará kolena utíraly zadek , ale je to každého věc. Přijde mi sobecké tvrdit, že jsem se jednou starala o svoje děti, tak doufám, že ony se na stáří budou starat o mě - přece z tohoto důvodu si je nepořizuji! Jiná věc je vykašlat se na toho člověka úplně, nechodit za ním, netrávit s ním čas, nechat ho ve stáří samotného - s tím samozřejmě nesouhlasím absolutně.

Reaguji na NEWAGE: Ano, ale babi je zcela zdravá a vyžaduje takovou péči, která mě nijak nezatíží. Jestli mám uvařit večeři pro tři lidi nebo pro čtyři je vážně jedno...Navíc kdyby měla problém se umýt apod., tak za jedno máme bezbariérový sprchový kout se sedátkem, a potom není problém zavolat pečovatelskou službu nebo tak....

Pro manžela to ovšem je o přizpůsobení, to ano...

Reaguji na Lisa:

v tom případě bych zkusila zjistit u manžela ten opravdový důvod - bojí se snad, že se vše začne točit kolem babičky a on už nebude v centru dění? Chtělo by to znát opravdové důvody, proč se k tomu staví tak, jak se staví - neuvažuje příliš do budoucna - co kdyby se babičce přitížilo a opravdu se z ní stal postupem času nesvéprávný ležák (ťuk, ťuk, ťuk), a ty by ses pořád chtěla oni starat (a ano, tohle by už do vašeho soukromí zasahovalo více) atd... To by pak s ním chtělo probrat všechny možné situace, které mohou nastat (že v případě, kdy by to začalo přesahovat mez, řešilo by se vše domovem nebo jakkoli jinak...) - možná by pak přistoupil na tenhle kompromis - ovšem otázka je pak i u tebe, zda bys to dokázala dodržet.

Pokud by jen připustil, že by k vám babička mohla, navrhla bych mu, jak už tu někdo zmiňoval, pozvat ji na nějakou dobu k vám - tak, abyste si všichni vyzkoušeli a zažili, jaké by to asi bylo.

jenže to se bohužel může ze dne na den změnit...a jen a pouze k horšímu

Reaguji na farahh: To ano, to bychom pak najali pečovatelku a nebo bychom museli řešit péči i jinak,ale nechci předbíhat. Preventivně ji "odklidit" do důchoďáku nechci..

Pečovatelka, máš představu, jak příšerně drahé to je? Před mnoha lety, když se nám "rozkládala" babička, tak se na to skládala půlka rodiny a přišlo to na mnoho tisíc měsíčně. Před dvaceti lety. Na pojišťovnu se pečovatelka sežene stěží, protože málokdy se docílí toho, že ji revizní lékař schválí.
Já jsem pro, aby se lidi o své příbuzné starali, ale ne za cenu sebezničení svého i rozložení vlastní rodiny. Domov důchodců není nic strašného.