Ahoj,
mám takový dotaz, Vlastně, ani nevím, zda se budu na něco ptát, možná se chci jen vyzpovídat, slyšet objektivní názor a snad i názor pro návštěvu psychologa. Dokáže snad on najít za mě tu správnou cestu? Pomůže mi v mém hledání?
Ani nevím, kde začít. To, co se ve mně odehrává jsou pouze mé pocity, které se ztěžka popisují, ale cítím, že to není v pořádku.
Občas když mluvím, před někým vystupuji, cítím jako bych to nebyla ani já. Skoro, jako by někdo jiný za mě mluvil a sama sebe se ptám, zda jsem to opravdu řekla? Nebo snad i udělala. Občas na mě přijde jakýsi afekt, ve kterém dělám věci, které bych "při smyslech" neudělala.
Nemluvě o svých náladách, při kterých se s lidmi okolo bavím, jako by se nic nedělo a v momentě, kdy obrátím, ode mě padají pouze nesnášenlivé pohledy a odpovědi ve stylu odsekávání, které popuzuje nějaký můj vnitřní vztek, aniž bych věděla, co ho vyvolalo. I přesto, že se ho snažím potlačit, raději s tím přestanu, proč? Protože mě to dusí a užírá zevnitř, musím to nějakým způsobem ze sebe dostat.
Když nastane chvíle, kdy se takto naštvu, hned se najde někdo, kdo se ptá, co se děje, ale já nedokáži odpovědět. Přemýšlím nad tím, co se ve mě děje a odehrává, ale nevím to. Takové rozhovory většinou končí nějakými výmysly o tom, co se děje nebo pouze tím "Jsem v pohodě.".
Nevím, kdo jsem, co se děje a neumím si s tím poradit. Jednu chvíli mi to vše, moje stavy, připadají jako neřešitelný problém a hned potom jako banalita, kterou v sobě raději udusím.
Mám v sobě pocity, které nedokáži ovládnout a ani nevím, co znamenají. To, co jsem tady napsala je část z toho, co cítím, jak jsem říkala na začátku - je to ve mně a navenek to dostat neumím. Vlastně ano, svým chováním, které nechápu.
Jak si to po sobě čtu, říkám si, co tady vlastně řeším, nic se se mnou neděje, ale i tak vím, že mě to někde uvnitř trápí, řekne mi na to nějaká spřízněná duše něco?