Nevycházím s lidmi, které potřebuju.

Jde o to, že mám stále horší vztahy s některými lidmi, které nějak potřebuju, nechci je jmenovat. S lidmi, od kterých dočista nic nepotřebuju, mi to jakž takž klape. Jde o ty, od kterých třeba potřebuju dovézt někam nebo nocleh. Tak nějak už se jim bojím cokoliv říct, protože, kdyby mi ty služby odepřeli, tak by to mělo docela fatální následky. Kdybych něco odepřela já jim, urazili by se a někoho by si zjednali, no a nebyla bych si jista, zda se nerozkmotříme. Opačně nějak pohrozit nemůžu, že se jako bez nich obejdu, když vím, že neobejdu. Ještě bych se pak mohla přetrhnout, aby mi dovolili něco pro ně udělat a nikoho si na to nezjednali. S jinou osobou to mám třeba tak, že jí platím, ale nechám si od ní cokoliv říct a bojím se říct něco ostřejšího na svou obranu. A pak je to tak, jak už jsem psala, že mě všelijak peskují, nadávají, ba i vybíjejí si někdy vztek na někoho jiného na mně. A já nemůžu nic. Je hrozné mluvit s někým a rozmýšlet si každičké slovo, prosit o přízeň a aby se neurazili. Už se to stalo i tak, že jsem něco udělala, aby to bylo slušné a ta osoba právě to právě teď nechtěla a vynadala mi. Kdybych to však neudělala, jsem si jistá, že bych to schytala taky. Ještě i při psaní deníčku opravuju věty, aby to náhodou někdo nečetl, nepoznal mě, neurazil se, aby to nevyznělo moc ostře. Nesnáším tu situaci, která se mi mockrát stala, kdy někdo z mého okolí, koho potřebuju, chce něco od někoho dalšího, koho potřebuju. Přese mě, já to mám vyřídit. No a pak to nejde, něco se stane, vleze do toho něco, něco se pokazí nebo časově nesouhlasí. Kdo myslíte, že to slízne? Já.