Bojíte se smrti?

Nebojím se, jsem zvědavá věřím v to, že se po smrti někde setkám se svými blízkými, nevím kde, nevím jak, nevím, v jaké formě. Spíš už jsem nakloněná věřit na duchy a zbloudilé duše, nechce se mi věřit, že ta energie, to lidské teplo, se jen tak někam po smrti vypaří.. Reinkarnace? no proč ne, ostatně je známa celá řada případů, kdy v rodině zemře člověk a ten samý den se do té samé rodiny narodí miminko a často si ti dva bývají podobní... nebo jsem nedávno četla příběh chlapečka, který si "pamatoval" zážitky z války a byl ujetý na bitevní letadla, časem se přišlo na to, že je v něm převtělený voják, dokázal i popsat jeho spolubojovníky na frontě atd.. celkově ta otázka posmrtného života je pro mě fascinující

na to já věřím 100% fakt..
a myslím, že se nemáš čeho bát. Slyšela jsem že po smrti se člověk převtělí, aby měl zase šanci něco prožít jinak, ale taky je prý fáze, kdy už si prožil dost a duše se jen rozplyne, ale to už je asi po xtém životě, no uvidíme

Ne nebojím a akceptuji to ,zrození a smrt je koloběh života ,smrtí nic určitě nekončí . Ani nemusíš prožít klinickou smrt , abys viděla své tělo, stačí astrální cestování .Stačí si vybrat v co budeš věřit .Kolik ti je? Když jsem byla malá tak jsem se taky strašně smrti bála a měla stejné stavy jako ty , při té představě. Pujč si knihy od Raymonda Moodyho např. Život po životě,Život před životem ,Doteky věčnosti - Zkoumání zážitků sdílené smrti ,Světlo po životě,Na hranici života a smrti,Opětovná setkání (Shledání se zemřelými)
Je to asi nejvíc známá literatura zabývající se posmrtným životem. Člověk se musí smířit i s tím, že umírají děti , mladistvý ,že se děje násilí ,vraždy a tzv. zdánlivě " náhodné " okolnosti. .Každý má svůj čas tady vymezen někdo 10 let někdo 90 z hlediska plánu duše je to přesně to co člověk pro svůj vývoj potřebuje.Takže není třeba myslet si, že je to nespravedlivé.

Až budeš mrtvá, tak ti to temno může být jedno, protože o tom nebudeš vědět Kdo ví jak to je.

Jinak věřím lidem, co prožili klinickou smrt, protože mě se stalo něco podobného. Viděla jsem sama sebe a také jsem viděla modré světlo a kolem tmavé stíny osob. Potom jsem slyšela povědomý hlas. Nemohla jsem se hýbat. Hrozně jsem se bála a snažila se z toho stavu nějak dostat, ale tušila jsem, že ta osoba, co mě volá je můj děda, který umřel 4 roky zpátky. S nikým se o tom moc nebavím, ale věřím, že duše existuje a že to každý sám uvidí, až bude konec. Pokud existuje tento svět, tak proč by nemohl existovat i jiný. V podstatě věřím i na reinkarnaci.
Kamarád měl autonehodu, kdy umřela jeho přítelkyně. On málem nepřežil a dalo to doktorům zabrat, aby ho nějak dali dohromady. Sám od sebe mi vyprávěl, že zažil klinickou smrt a popsal mi úplně to samé, co jsem viděla já, aniž by o tom věděl..
Bát jsem se začala až po filmu Nezvratný osud, který mě celkem dost vyděsil a bála jsem se pomalu vyjít z baráku )
Závěrem bych ti asi poradila toto téma vypustit. Jsi mladá a pokud se něco stane, tak přišel tvůj čas, který ti byl dán a víc už ti ten nahoře nedovolil. Proto je lepší užívat si život, jak to jde a nic neodkládat se slovy: AŽ, ZA 10 LET apod.

Já nejsem nábožensky nijak založená. Dřív jsem věřila, že po posmrtném životě něco je. Ale nevěřila jsem tomu, že se převtělim.
Teď si myslím, že jakmile moje tělo vydechne naposledy bude jen tma. Nebudu vědět nic o okolním světě.
Ačkoliv ale věřím na duchy, tak je tedy něco nebo není po posmrtném životě? Toť otázka, toť názor každého

Já si myslím, že něco asi po smrti je, ale na druhou stranu kam by se ty lidské duše za ty tisíce(nebo miliony?) let existence lidstva směstnaly? Ani se smrti nebojím, ale bojím se spíš stáří a nemoci. Myslím, že smrt tak hrozná není. Stejně s tím nic dělat nemůžeš. Prostě umřeš a je to. No i když je mě trochu líto, že to moje hezký tělo shoří někde v krematoriu, nebo se rozpadne, když teď o to tělo pečuju, cvičím sportuju abych byla hezká a pak to bude k ničemu. Ale myslím, že horší než smrt je ležet roky v bolestech, trpět, podělávat se do plín a muset nechat o sebe ostatní pečovat. To je myslím horší, než smrt!

Smrti se nebojím, bojím se způsobu jakým přijde.

Smrti ani tak ne, bojim se umírání. Jsem nemocná a nevím, jak dlouho tady ještě budu, ale víc než smrti se bojím toho před tím.

Já jsem taky nevěřící (v nic) a strach mám, celkově spíš než strach děs, protože mi momentálně lidská (resp. moje) existence přijde úplně zbytečná. Nevidím řádný smysl.
Nebojím se konkrétně toho, že umřu, ale hrozně mě děsí a trápí ta myšlenka, že je všechno zbytečné a nic nemá žádný smysl. Je to těžké popsat.

Beru to, že člověk si může zařídit třeba šťastný život a mít ho rád, ale co potom, stejně umře (což samo mě neděsí) a všechno je pryč. a takhle je to pořád dokola. lidí jsou miliony a průběžně umírají a většině lidí jsou ti ostatní, co umřou, jedno, vystřídají je další a další......
navíc lidský život je hrozně krátký, nějakých 80 let se v tomhle koloběhu úplně ztratí. přijde mi, že na (mojí) existenci nezáleží, může ji klidně zastoupit kdokoli jiný.

Myslím, že to je nebezpečí moderního ateismu, protože přeci jenom jakékoli náboženství ti dává nějakou představu a nějaký smysl. A pomáhá ti překonat ten strach.

Ateismus je těžký, pokud opravdu nevěříš v nic, protože jsi v tom úplně sám bez ničeho.

O prázdninách se chystám podrobně prostudovat Bibli, tak uvidíme, jestli to třeba pomůže.

Mám to stejně.

Jinak já jsem věřící - křesťanka. Věřím, že po smrti odchází dýchání - chcete-li duše - to co nám bylo dáno při stvoření, zpět k Bohu. A nejen dýchání, ale i všechny naše činy,vzpomínky a zážitky.

Začni Novým zákonem. Starý je hodně těžký na pochopení.
Už teď si můžeš přečíst, co říká o životě po smrti Ježíš.
Matouš 22, 30
Po vzkříšení se lidé nežení ani nevdávají, ale jsou jako nebeští andělé.

Reaguji na True:

Jojo, díky. Já už jsem celou Bibli četla, ale v té době jsem na to ještě nebyla připravená a četla ji jen "z donucení" Asi mě to nepřevrátí, ale aspoň budu mít kvalitní četbu před spaním.

Já nevím, netuím co bude, i když jako ateista se přikláním spíš k tomu, že nebude nic. Umře mozek, který nás dělá tím, čím jsme a proto už prostě nebudeme existovat. Nebude ani tma, ani světlo, už prostě nebudeme vnímat, nebudeme existovat, stejně jako jsme neexistovali před naším narozením. Nedovedu si to představit, ale stejně tak si endovedu představit reinkarnaci nebo nějaké "nebe".

Myslím si, že lepší než myslet co bude po smrti je myslet na život, který máme. Jak si ten čas, který tu máme, co nejvíce užít a naplnit, jak dělat něco alespoň trošku užitečného, jak ho nepromarnit.

Nebojím, jsem křesťanka

Nejsem věřící, nevěřím v boha, v duši ani na duchy - prostě v nic.
Po smrti podle mě nic není, stejně jako nic nebylo před našim zplozením - možná tak maximálně tma.
Prostě umře tělo a tím to pro mě hasne.
Jinak souhlasím

Nechci umřít po boji s nemocí, nechci umřít nijak tragicky. Chci si dopřát ten "luxus" a zemřít pokojně ve spánku, ale toho bych asi chtěla od života hodně.