S teď už bývalým přítelem (ať je to jednodušší, budu o něm psát jako o Lukášovi) jsme spolu byli něco málo přes pět let, ačkoli ve skutečnosti o něco dýl. Zamilovala jsem se do něj, když mi bylo 17, pak jsem ho asi 3 roky uháněla až se mi to podařilo a od mejch 21 let jsme byli spolu a poslední rok a půl spolu bydleli - až do včerejška.
První 2 - 3 roky jsem měla naprosto růžový brejle, byla jsem do něj totálně zblázněná, neviděla jsem na něm žádný chyby... Postupem času jsem si ale začala uvědomovat, že náš vztah neni úplně v pořádku. Lukáš je opravdu hodně společenskej a oblíbenej člověk, má spoustu kamarádů a hodně s nima tráví čas - většinou v hospodě. Než jsme spolu začali chodit, byl schopnej se párkrát do týdne hodně opít...Za tu dobu co jsme spolu chodili, tak se to o něco zlepšilo, ale většina našich hádek stejně pramenila z toho, že se někde opil nebo že moc pije nebo že moc chodí do hospody. Nebavilo mě ho věčně hlídat, řikat mu, že už toho vypil moc a pak ho občas i tahat domů.
Co mi dál hodně vadilo, bylo, že jsme většinu volnýho času trávili právě buď v hospodě s kamarádama nebo jsme doma koukali na filmy a seriály. Abych mu nekřivdila, čas od času jsme samozřejmě šli někam jinam, ale poměr času strávenýho s kamarádama spíš převažoval. Nebylo to tak, že by s nima trávil čas sám, byli jsme tam většinou spolu, ale mě už přece jen taky není 20 a nepotřebuju chodit pít každej den. Poslední dobou se to zlepšilo, ale bylo to tím, že jsem se snažila stále navrhovat nějaký aktivity, abychom nežili v takovým stereotypu. Ale měla jsem pocit, že to stejně absolvuje spíš kvůli mě než kvůli tomu, že by sám chtěl.
Taky mi vadilo, že nemá moc žádný koníčky nebo něco, co by ho zajímalo.Má hodně náročnou a zodpovědnou práci, chodí domu většinou až tak kolem osmý večer, tak ale chápu, že pak nemá na nic náladu a že o víkendu má pak většinou jen chuť ležet v posteli, koukat na film a večer jít s kámošema do hospody. Ale já sem si pak občas prostě připadala jako důchodce. Dvakrát týdně jsme teda spolu chodili hrát jeden kolektivní sport, po tom ale vždycky následovala zase hospoda se spoluhráčema, takže zase nic takovýho, kde bychom se víc věnovali jeden druhýmu. Často jsem přemýšlela, jak to bude, až budu doma na mateřský s dítětem - celej den budu doma sama, on přijde domu pozdě večer, kamarády omezí možná tak na 3 - 4 krát týdně a já budu neskutečně opuštěná a nešťastná.
Možná jsem ho tady ale popsala v moc špatným světle. Jinak je moc hodnej člověk, každýmu ochotně s čimkoliv pomůže. Je chytrej, pracovitej, byl moc hodnej na mě, uměl mě podpořit, mohla jsem mu říct všechno, dokázal mi zlepšit náladu, schodli jsme se ve spoustě věcech... Akorát v tý zásadní asi ne (svatba a děti). Pořád tvrdil že je nechce, že se to jednou možná změní, ale že si to neumí představit. Já je taky chtěa až tak za 4 roky a myslela jsem si, že do toho časem dospěje. Možná dospěje, ale s nějakou jinou. Možná si to jen neuměl představit se mnou.
Za dobu našeho vztahu jsem měla párkrát krizi, o rozchodu jsem přemýšlela, všechny tyhle věci jsem si uvědomovala, uvědomovala jsem si ,že s nim asi úplně šťastná nebudu, ale přes to všechno jsem ho milovala, nebo si to aspoň namlouvala. Ale brala jsem ho jako svojí osudovou lásku. Většina lidí nás viděla jako pár, co spolu zůstane a co k sobě prostě patří.
Za měsíc jsme si měli koupit byt. To byla už asi poslední kapka. Původně jsme se domluvili, že po roce společnýho bydlení v podnájmu si najdeme něco vlastního, pokud nám to bude klapat. V lednu jsme si řekli, že se začnem po něčem dívat. Byty jsem ale hledala jen já, viděla jsem, že se do toho nijak nehrne. Před jednou prohlídkou cuvnul s tim, že na takovej závazek ještě neni připravenej. Po měsíci co o tom přemýšlel mi řekl, že opět budem něco hledat. Našla jsem posledních několi kměsíců řešil ohledně toho bytu právní věci, přes víkend se měla napsat kupní smlouva... A on najednou zase začal couvat. Včera přišel domů, řekl mi, že mě má rád, že si mě váží, ale že posledního půl roku se mnou už není šťastnej. Že už mě bere jen jako kamarádku, ale nemiluje mě. Že je mladej na to, aby se uvazoval ve vztahu bez lásky. Že se snažil to překonat, ale že už to tam prostě není.
Zlomilo mi to srdce. Na druhou stranu vím, že má pravdu. Možná kdybych nebyla srab a koukala se na náš vztah racionálně, udělala bych to sama dřív. Teď tu sedim u počítače, mám pocit, že můj život ztratil smysl. Byl to prakticky můj jedinej vážnej vztah, můj první rozchod. Neumím si představit, že bych najednou měla bejt s někym jiným. Tohle všechno je ale asi normální. Máme tolik společnejch kamarádů, vůbec nevím, jak to teď budem dělat. Jak budem chodit na ten náš sport - nesnesla bych ho vidět a přitom mo nemoct dát aspoň pusu. Budu se muset i odstěhovat, asi si najít nějakou spolubydlící, nevím... Je mi 26, brzo asi začnu navíc i panikařit z toho, že mi táhne na třicítku. Než se z toho oklepu a někoho si najdu, můžu se ještě tolikrát rozejít, bude mi 30 a mě budou tikat biologický hodiny a budu sama.
Omlouvám se za dýlku. Potřebovala jsem to všechno napsat...byla bych schopná napsat toho ještě desetkrát tolik, ale tohle je tak ve zkratce...
Děkuju předem za všechny vaše reakce.
Poslat SZ
Galerie obrázků