Myslí můj přítel jen sám na sebe?

reaguji na Kyticka88
Slečna brala HA,evidentně těhotná být nechtěla.Měla ale průjem a nedošlo jí,že HA nefunguje.Takže ten kluk do toho spadl aniž by chtěl.Dohodli se na přerušení a čekat na to,že kluk bude nadšeně souhlasit s tím,že teda přerušení ne a miminko hurá bylo trochu naivní.Byl by velký podraz pořídit dítě chlapovi,který ho kategoricky nechce.Ženská,která to udělá je docela ehmmm no prostě nedělá se to.
Přerušení není taková tragedie tedy pokud není žena hysterka a zváží rozumně jak by se o dítě když nic nemá starala.Myslím si,že slečna zakladatelka rozumná je a ví moc dobře,že by se postarat nedokázala bez něčí pomoci.

Reaguji na Tiakia: Jak pro koho. Někdo si na to za dva týdny nevzpomene a někdo na to bude myslet dalších 50 let, nenávidět se za to a představovat si ke svým dětem jedno navíc. Není to o hysterii, je to o hodnotách, a ty jsou individuální.
Postarat se sama by teď třeba nezvládla, ale pokud by měla oporu v rodině, šlo by to. Myslím, že máme každý ve svém okolí desítky takových případů a rozhodně se nedá obecně říct, že by byli nešťastní nebo toho nějak litovali.

I když tomu tak ne vždy bývá, dítě by mělo být plánované a chtěné. Oběma. Kor v dnešní době, když je možno početí kontrolovat. Nevím, jestli bych chtěla být dítě, které je na světě jen díky tomu, že maminka měla průjem ....

Rodiče z náboženských důvodů, třeba, můžou starost o vnouče přijmout líp, než zmínku o potratu, to je fakt, ale nevím kdo by jásal štěstím, kdyby měl v důchodu znova absolvovat kolotoč s plínami, o finanční stránce celé věci ani nemluvě ...

Třeba mí rodiče, kteří proti potratům nejsou a mě zas nedávno nabádali, kdyže budou vnoučata a že ať počítám s tím, že by mi i pomohli finančně.
Pando,tvoji rodiče jsou opravdu přírodní úkaz co se hned tak nevidí taková péče.
Ovšem spousta rodičů má i své zájmy a svůj život,takže starání se o vnouče není jejich prioritou.

Zakladatelko - je jasné, že tohle je hodně citlivé téma, ale možná si přístup svého přítele bereš moc osobně - má taky strach, bojí se, co se stane, když bude mít dítě, neví, co se stane, jak to zvládnete...Ano, ty jsi ta, která s dítětem nejspíš zůstane, když se to pokazí, ale je možné, že to takhle on zrovna nevnímá - možná jen přemýšlí nad tím, jak to zvládnout a nemůže na nic přijít.

Ty peníze by neměl utratit prarodič, ale měli by mu ji zaplatit jeho vděčné dítka za to, že byli pro něj během dětství smyslem života ! a ne mu zavěsit na krk své děcka.

[u][Ostatně pro mnoho lidí jsou děti a děti jejich dětí smyslem života, takže investovat do nich čas i peníze jim nevadí/u]
Investovat do dětí ano,to je naprosto v pořádku ovšem dotovat dospělé pracující dítě bych si připadala jako úplný idiot

A není to někdy i tak, že spíš "dítěti" ( dospělému ) dělají velkou radost rodičovské penízky ?

Reaguji na elyn:
Souhlasím se vším, víceméně nemám co dodat, vystihla jsi to, co jsem sama chtěla napsat.

Mě fascinuje, jak se to tu přetočilo a najednou je sobecká vlastně ta holka, protože si dovolila zapochybovat o svém původním rozhodnutí. V takovémhle případě má každý právo pochybovat, protože jen on sám se pak musí rozhodnout. A reagovat na pochybnost ultimátem je dle mého hodně hodně netaktní. A hodně bych se zamýšlela, zda bych člověka, který takto reaguje, chtěla mít vedle sebe i nadále....

P.S. opravdu doporučuji si to vyříkat ještě teď, začerstva. I když jsi rozhodnutá jít na potrat, tak si s ním vyjasni, jak se Tě jeho chování dotklo a v čem je z Tvé strany problém. Třeba Ti to osvětlí, třeba Ti vytkne co jemu vadilo na Tvém přístupu aj. ale alespoň si to vyjasníte a máte větší šanci se posunout dál. Pokud to teď bez dořešení pohřbíš, tak to v nějakou nejméně bhodnou chvíli zase vyleze.......

Dobře, když pomineme finance, stále tu zůstává náročnost na hlídání dětí, která prarodičům způsobí nepohodlí a stres.
Ono je něco jiného mít vnoučata, o která se jejich rodiče dokážou postarat a prarodiče je občas pohlídají, na narozeniny a svátky něco hezkého koupí...a něco jiného je muset se o vnoučata starat každodenně, protože maminka s tatínkem ještě studují/musí chodit do práce, aby vůbec vyžili.

Kolegyně z práce hlídá vnoučata několikrát do týdne, často je vypravuje i ráno do školky, protože rodiče mají časově náročné povolání. A ačkoliv je to velmi vitální paní, která výborně zvládá svou práci, chodí cvičit, ráda cestuje...říká, že nic ji nedokáže psychicky tak vyčerpat, jako hlídání vnoučat. Nejde o to, že by je neměla ráda. Ale s narůstajícím věkem je i složitější děti uhlídat.

Už jen z tohoto důvodu bych rodičům o situaci neříkala a nežádala o radu ani pomoc.

je to tak. Zažila jsem v nemocnici např. paní, která přemýšlela, jak by dneska vypadala dvojčata, kdyby nešla před 20 lety na potrat. U mojí kamarádky to bylo podobné. Pak měla velké potíže znovu otěhotnět a i když se zadařilo, není to procházka růžovým sadem (fyzicky, ale vlastně i psychicky, protože je stále s partnerem, který ji nepodržel tenkrát a nějak extra to nedělá ani teď, i když už není proti dítěti...).

Kdybych byla v kůži zakladatelky, asi bych stejně hodila řeč s rodiči. Není to malé banální rozhodnutí a pokud nemají vyloženě nějaký hrozný vztah, nevidím důvod se o tom nepobavit.
Já teda ve věku zakladatelky tehdejšímu příteli pravidelně říkala, že kdyby něco, tak jdu na potrat (z toho on šílel, protože on dítě chtěl), protože chci dostudovat, ale nemusela jsem to nikdy řešit. Dneska už to vidím trochu jinak. Znám i případy, kdy si holky dítě nechaly a nebojím se to nazvat happy-endem, i když jsem to nečekala ani já, že to dopadne tak dobře. Nakonec nadšeně (to zdůrazňuju) pomohli i prarodiče a v jednom případě i partner (dnes hrdý otec).
Osobně si myslím, že je důležité, když by člověk případně zůstal bez partnera, mít oporu v rodině nebo kamarádkách. Není to přehazování zodpovědnosti na někoho druhého, ale pomoc v nouzi, kterou někdo nabídne ještě radši, než si myslíme.

Každopádně držím pěsti při jakémkoli rozhodnutí.

No, to je mi nějaké povědomé - a jak to nakonec dopadlo ?
Já z těch všech "selhání HA" co se tady dennodenně řeší už jdu do vývrtky, protože selhávají akorát uživatelky a ne HA - dávám si sakra pozor na pravidelné braní a poslední dobou ještě o něco víc, protože momentálně mám přítele, který by mne asi v případě "nehody" zamkl na devět měsíců doma v pokoji a to bych opravdu velice nerada

Reaguji na dadabus:

Já si nemyslím že dítě musí být vždy plánované.
Znám hodně případu kdy to plánované nebylo, a rozhodně tím netrpí ani dítě ani rodiče.
Budiš neplánovali to, ale když se jim to malé narodilo, jsou šťastní, a život bez něj si neuměj představit.
To že si člověk naplánuje těhotenství ještě neznamená nebo není zárukou toho že bude všechno krásné a bezproblémové.
Kolík z nás by tady možná ani nebylo kdyby si to měli i naši rodiče pouze plánovat a mělo by jim to vyhovovat?

No tak já jsem neplánovaná...ale kdyby si mě mamka nenechala, tak by mi to stejně mohlo být šumák, když bych neexistovala Takhle se vubec nemůže přemýšlet

Ale tak proboha. Potrat není vytrhané obočí, které časem doroste. Snad každýmu normálně uvažujícímu člověku (ano, i chlapovi) musí být jasný, že na rozporuplné a nevyrovnané reakce má v této situaci holka právo. Je to obrovský psychologický zásah. Jen úplnej ignorant by to neřešil a nepřemýšlel, co kdyby... Pokud se první den dohodli na přerušení a následující den slečna začala váhat a zvažovat i možnost dítě donosit, nejde o žádný podraz, šmarjá. Je to přirozená reakce.

1) Řekla bych to rodičům. Ano, svěřila bych se. Já bych chtěla, aby za mnou dcera přišla, kdyby se jí něco podobného přihodilo. Následně bych jí poradila něco podobného, jako tady píše Tiakia, a doporučila jí přerušení. Ze všech výše uvedených logických důvodů. Ale chtěla bych to jako rodič vědět a taky jsem přesvědčená o tom, že jde o natolik zásadní věc, se kterou by se moje dítě pravděpodobně potřebovalo svěřit.

2) Příteli bych jednoznačně a bez připuštění jakékoli diskuze oznámila, že jde o zásah do tvého těla, do tvé psychiky a že to potřebuješ s někým rozebrat. Že potrat se opravdu v téhle situaci jeví jako nejrozumnější řešení, ale NEMŮŽE a NEBUDE ti přikazovat, resp.zakazovat mluvit o tom se svými nejbližšími.

3) Ano, jsem natolik ješitná, že omluvu za jeho netaktní chování bych vyžadovala.

P.S. Můj post je zpožděný, takže už tu určitě někdo podobně reagoval. Nečetla jsem všechno.