Bude to na dýl, tak snad to statečně dočtete do konce. Jde o to, že mám svůj první vztah, jsme spolu půl roku, přítel je 3 tři roky starší, je mu 20, čili je ještě takový mladý a nevybouřený. Přítel už předemnou měl vztah, který trval 3 roky, což je podle mě dost. Vždycky jsem odsuzovala takové ty vztahy, kdy si lidi psali na fb jak se milují a k fotkám jak jsou krásní a ukazovali všem nutně svou lásku, to jsem odsuzovala a teď bych o to klidně stála taky. Na začátku to bylo takové to dobývání, že mi psal pořád, psal mi v každé zprávě něco krásného, když jsem byla stydlivá a nesebevědomá, pořád mi sebevědomí zvyšoval, říkal mi, jak mám krásné oči, jak se do mě zamiloval, že se nemusím za nic stydět a můžu mu říct všechno, jak mě chce nosit v náručí, prostě úžasné a všechny kamarádky mi záviděly, jakého mám super pozorného kluka. Já s mu nijak citově moc neprojevovala, to hlavně on a já na to jen odpovídala a reagovala, sama od sebe nic, to až teď. Já jsem si myslela že to tak bude napořád, jsem naivka, no. Bydlíme každý jinde, takže jsme se vídali vždycky jen o víkendu většinou v sobotu ,kdy za mnou přijel a zase odjel.Přespávat jsme u sebe začali asi až po 3 měsících. Vždycky vymýšlel přítel, že dojede, že mě chce vidět a já souhlasila, nikdy jsem nic nevymýšlela sama. Bylo mu líto, že mu vůbec nepíšu, že nebýt toho, že napíše on, tak si nenapíšem. Tak jsem se prostě začala snažit. Avšak se toho hodně změnilo. naživo je nám spolu krásně, to ano, akorát jsem když odjede vždycky hrozně smutná a chybí mi. Není ten typ, co by byl denně na fb a na mobilu, napíše mi třeba sms, co dělám jeden den a další den už třeba zase ne a to se ozvu já. Říkal mi, že na psaní moc není, ale že je rád, když si během dne napíšeme a když jsem mu říkala, že si tím psaním připadám jak stíhačka, řekl, ať to ani neříkám, že to si o mně v žádném případě nemyslí. Teď prostě se vídáme i občas během týdne třeba na noc, většinou chci já hlavně na noc, abysme spolu byli co nejdýl. Dřív to vymýšlel přítel, jestli tu může přespat, teď to vymýšlím hlavně já. Já vím, že chlap potřebuje mít volnost a pak se k vám zase vrátí a přilne, ale nevím, jak to zvládnout, jsem už na něm přece jenom závislá. Chybí mi ty začátky, kdy se krásně snažil, jezdil za mnou, psával mi. Teď za mnou sice jede, ale musím mu říct. Já za ním taky jezdím pravidelně a sama mu to říkám, že přijedu a on že jo. Když jsem si stěžovala, že mi nepíše, tak třeba sms napsal a snažil se, to jo. Když jsem byla smutná, že všecno vymýšlím jám, řekl mi, že to není pravda a ,,jdi ty" a že se na něj nemám mračit. Prostě si nemyslím, že by ztratil zájem, spíš jen já jsem se změnila. Je nám spolu krásně, chová se ke mně pozorně a hezky, to ano. Ale ve stručnosti: Prostě mi chybí ta moje hrdost, že už se o mě nemusí snažit, že se mu naservíruju na zlatém podnose. Přijedu za ním, protože ho chci vidět, píšu mu, protože si s ním chci napsat. Taky mi chybí ty romantické začátky, kdy si pořád chtěl volat a psát a prostě teď už na to moc není. Nemyslím si, že by mě miloval méně nežz na začátku, to ne, spíš jen já jsem až moc zamilovaná a závislá a nevím co s tím. Každý mi říká, že už ty krásné začátky jsou pryč a máme normální vztah. A že já jsem pořád v první zamilované fázi a on už je o krok napřed v normální fázi vztahu. Pro mě je ten krok prý těžší, když je to můj první vztah a já sama ještě ani nevím, jak se chovat. Když jsme třeba spolu a on si mě k sobě přivine až po nějaké době, už hned přemýšlím, jestli se něco neděje, přitom neděje. Na začátku ze mě ta zamilovanost jen sršela a fakt jsem se cejtila úžasně milovaná a dobývaná, teď už ani ne. Miluji ho čím dál víc a to je asi ten problém. Prostě mě ten vztah změnil a já si připadám moc hrr a zkusit být pro přítele zase nedostupná, nevím, jsetli to dokážu, radši mu řeknu dopředu, žep řijedu, abychom se viděli. Je nám spolu krásně, když jsme spolu, ale když jsme bez sebe, pro mě je to utrpení, protože bych si tak ráda s ním psala a byla s ním pořád, ale nejde to. Nevím, jestli chápete, co se snažím říct, prostě že už nemám tu svoji hrdost a kolikrát nevím, jak se mám zachovat v jaké situaci. Vím, že co vzta, to něco jiného. Že nějaký kluk svoji přítelkyni bombarduje, píše jí k fotkám jak je úžasná a pořád za ní jezdí a některý zase nemá takovou potřebu a drží se zpátky, přestože miluje a je pozorný. Potřebuju nějaké rady a nějaká povzbuzující slovíčka, abych si to moc nebrala a nehrotila to. Děkuji za vaše názory a statečné dočtení tohoto ,,románu".
- Úvod
- Přátelé
- Tipy a triky
- Recenze
- Diskuze
- Proměny
-
Bazar
- Katalog Bazaru
- Něco k tomu
- Obuv
- Kabelky, tašky
- Módní doplňky
- Šperky, bižuterie
- Hodinky
- Parfémy
- Kosmetika
- Co se nosit nedá
- Elektronika
- Knihy, časopisy
- Ostatní
- KOUPÍM
- Poptávkové inzeráty
- Černá listina
- Hodnocení uživatelé
- Katalog Bazaru
- Soutěže
- Články
Poslat SZ
Galerie obrázků
no já bych to tedy moc nehrotila 
moc to řešíš, píšeš že jste spolu tři roky, nějaká doba už to je a jak píšeš on je v té druhé fázi a ty ještě v té první, největší zamilovanost opadne, sama jsem měla podobné období vztahu po 2-3letech jako máš ty, prostě časem ta největší zamilovanost opadne, s přítelem jsme spolu skoro 8 let z toho spolu 3,5 roku bydlíme, máme pěkný vztah, ale není to už to co na začátku, později je to hodně o té toleranci a o tom jak se dva k sobě chovají ale neznamená to to že se pořád nemilují, jen časem to není už takové jako na uplném začátku, moc to řešíš
nechala bych to plynout 
Reaguji na Market1:
Slečna píše, že jsou spolu půl roku, ne 3 roky.
Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají To dělá každý chlap. Na začátku se může přetrhnout a když tě má jistou tj. jak to teď cítíš, tak to opadává. Teď jde jen o to, jestli jsi pro něj byla jen ten chtíč (přeci jen mu je 20) a nebo to nic neznamená, ale pokud někdo ten zájem ztrácí už po půl roce, tak mi to přijde docela brzy. Ta zamilovanost každému vydrží různě, ale jednou se to stejně přehoupne spíše v to kamarádství. Dej tomu čas a uvidíš. Hlavně nebuď vždy k dispozici a žij si i svůj život.
Že nějaký kluk svoji přítelkyni bombarduje, píše jí k fotkám jak je úžasná a pořád za ní jezdí a některý zase nemá takovou potřebu a drží se zpátky, přestože miluje a je pozorný.
Lidé si hodně zvykli na komunikaci přes telefon, fb a pak ti lidé všechno moc hrotí. Člověk, který ti bude pořád psát jak tě miluje a jsi úžasná, případně člověk, který ti bude pořád komentovat fotky apod. může klidně i lhát a nic to neříká. Hlavně od chlapa nemůžeš čekat, že ti bude ta slova říkat pořád. Já si víc vážím těch slov, když se používají zřídka a hlavně se dívám na chování, než slova. Když moc sleduješ slova, tak kolikrát nevidíš tu pravdu
Já myslím, že to je prostě přirozený vývoj vztahu. S tím asi nic neuděláš. Ale neřekla bych, že je to na škodu, ale prostě že to tak je.
Jsi chytrá holka, Tvůj psaný projev je pastvou pro oko, žádné chyby a dyliňárny, nepodceňuj se tak.
Taky si občas povzdechnu nad tím, že bych vrátila ty začátky, kdy bylo všechno tak nové, neznámé a vzrušující, kdy jsem si připadala jako střed vesmíru a on byl zase střed vesmíru pro mě, motýlci v břiše a podobně, bylo to všechno tak hezké, teď už jsme v té normální fázi a je nám spolu pořád fajn tak to ve vztazích chodí, nebuď smutná. Vše, co je jednou nové a vzrušující je za chvíli všední a běžné, ale určitě se nemáte rádi o nic méně
Přesně chápu, jak to myslíš. U minulého vztahu jsem zažila to samé, nula sebevědomí, přítel mi ho zvedal pozorností, chválou , akčností, samá překvapení, vždycky přišel on k nám, doprovázel mně...Po půl roce se to pomaloučku všechno vypařilo a já najednou začala být ta, co se až moc snaží, co udělá první poslední atd...vyměnili jsme si role a mně to po čase začalo strašně chybět...Že ta jeho snaha je najednou ta tam a věci, na které jsem byla tak dlouho zvyklá jsou fuč a přítel se pomalu ale jistě mění... v té době mi to ani nedošlo, měla jsem potřebu zanechat ve vztahu to kouzlo ze začátku (přišlo mi , že to tak má být) a tak jsem se začala snažit já - měl se chlapec jako v bavlnce. Ani jsem si to nestihla uvědomit a najednou jsme spolu byli 5 let a já se pořád snažila, zatím co on se nechal ukolíbat do toho, že vlastně nic nemusí, má mě jistou a může si začít zvedat sebevědomí a lechtat ego jinde, u koček, které jsou tak trošku "tajemné" , "nebezpečné" , "sexy" a večeři mu vařit nebudou Závěrem bych asi podotkla, že pokud se nechcete do podobné situace dostat, je nutné, abyste na vztahu pracovali oba. Ty mu nepodstrojuj, nechoď za ním tak často, dělej si své věci (zájmy, koníčky, kamarádky) , ale dělejte i věci společné, co vás baví...a občas buď nedostupná, občas na něj "neměj" náladu a čas, i kdyby to nebyla pravda a přestaň se mu cpát pod nos "já zítra přijedu" ...zkus přijet, až ti to navrhne on alespoň občas...stíhačky začnou velice rychle nudit, zvlášť když jste takto mladí, kluci potřebují malinko dobrodružství a prostor na dýchání
Důležité je nedávat mu až příliš přehnaně najevo, že je středobod tvého vesmíru - i kdyby byl. Chlapi mají potřebuje stále tak trochu "dobývat" a když nebudou mít co, jelikož budou mít jejich partnerku na stříbrném podnose, ona bude kolem nich poskakovat jak pískají, začne je to nudit pečovat o něj, ale s mírou, nepřetrhni se, jen aby on nic nemusel, naopak, ať pečuje i on o tebe to je základ vztahu, aby oba dávali i brali ve stejné míře
