Chápejte, já ho opravdu miluju a nehodlám se s ním rozcházet jen tak pro nic. Už jsme svoje konflikty a krize měli a všechny je zdárně překonali, prolilo se hodně slz a zvažoval rozchod. Ale teď se známe tři roky a všechno je stabilní a lepší než kdy před tím. Chtěla jsem se sestěhovat jako první, ale měl moc velký strach. Netlačila jsem na to a on se sám rozhoupal a vyrazil mi dech. Kdykoliv pomyslím na společné bydlení, zatočí se mi hlava štěstím. No a teď ten háček....
Přítel chce bydlet ještě s jedním párem, který zná ze školy, abychom nemuseli platit celý nájem z brigád při studiu nebo bydlet s někým cizím. Protože jsme každý odjinud a v Praze jsme jenom kvůli vysokým školám, o bydlení diskutujeme na facebooku. Při jedné takové konverzaci jsem se pohádala s tou jeho spolužačkou. Pohádala asi není vhodné slovo, žádná velká hádka to nebyla, jen jsme obě vyjádřily protikladný názor a nechtěly ho opustit. Obě jsme reagovaly přehnaně, neříkám, že jsem v tom nevinně. Zbytečné nedorozumění, které se zvrtlo v dusno.
Přítel té spolužačky se jí okamžitě zastal, nijak útočně, prostě se postavil za její názor. Můj přítel diplomaticky mlčel. Napsal mi soukromou zprávu s dotazem, co mi vadí a proč jsem taková Snažila jsem se mu vysvětlit, že jen reaguju na ní, že se mi nelíbí její nadřazený postoj. No a dostala jsem sprda.
Dvě hodiny jsme se pak dohadovali. Myslela jsem, že se mě taky trochu zastane, i kdyby jen soukromě, ne před nima. Uznal, že jsme se obě zachovaly špatně, že to bylo přehnaný. Ale v podstatě z toho vyplynulo, že já se mám chovat líp, aby byl klid. Navíc přímo řekl, že se mě zastat prostě nemůže.
Jsem z toho smutná a zmatená. Mám pocit, že bych se kdykoliv na jeho stranu postavila, kdyby nešlo o nic velkého a nevraždil třeba děti. A neumím si teď představit, jak s nimi budu bydlet, protože si přijdu jako jedna proti třem. Nechci mít konflikty s nikým, ale nechci ani sedět a mlčet, když jde o výběr bytu. A samozřejmě by bylo taky fajn mít vedle sebe někoho, kdo se mě zastane.