Poté, co jsem se odstěhovala od rodičů, to začalo jít z kopce. Neuměla jsem pokračovat v tom režimu, jaký jsem měla doma. Nikdy jsem v životě nemusela pro nic bojovat. Byla jsem jako jedináček, ačkoliv mám bratra a sestru (sestra o 6 let straší a bydlí se svojí mamkou, bratr o 12 let starší). Vždycky jsem všechno dostala zadarmo. Učitelé ve škole mi nadržovali, takže se se nemusela ani moc učit a měla měla jedničky, táta mi radši dal peníze, než abych šla na brigádu. Po přestěhování od rodičů jsem byla ztracená. Nebyla jsem na tvrdý život, kde se musí bojovat připravená. Nebyla jsem schopná na VŠ dřít ani pracovat. Už nic nebylo zadarmo a já se s tím neuměla poprat. Radši jsem se před světem stáhla. Střídala jednu VŠ za druhou s tím, že tu další určitě dokončím. Ale tu schopnost pro něco bojovat jsem nezískala. Po 5 letech nestálého se plácání a nechávání se dotovat od rodičů, jsem to nikam nedotáhla. Nevystudovala jsem žádnou školu, kromě občasných brigád jsem ještě nikdy nepracovala. Akorát jsem se před světem víc a víc uzavírala, stal se ze mě ještě větší introvert, co nemá žádný kamarády. Žiju jenom pro přítele a psa. Všeho se bojím jak jsem si na všechno odvykla, že radši zůstávám doma. Mám v životě všechno, co by mi ostatní mohli závidět, ale nějak vše postrádá smysl a nic mě nebaví. Jsem pořád doma a tak si ani neumím užít víkend či dovolenou s přítelem. Nebaví mě číst, háčkovat, cvičit. Všechno, co mě dřív tolik bavilo. Bohužel ale nevím, jak se z toho vymanit a znovu nastartovat, ten režim, co jsem měla, když jsem ještě byla s rodiči...