Nevím proč, ale pořád na to musím myslet, nedokážu to nechat být. Je mi 16 a už mám 14 měsíců vztah. Je to můj úplně první vztah a nečekala jsem, že to vydrží tak dlouho. Na co ovšem pořád musím myslet je: Není moc brzo na dlouhodobý vztah? Vím, že pro většinu 14 měsíců není dlouhá doba, ale v 16ti to dlouhá doba je. Co když mi utíká mládí a vše s ním spojené? Při troše štěstí budu ve vztahu téměř celý život, tak proč se poutám do vztahu už teď? Neměla bych si užívat volnosti?
Přítele miluji a nechci to ukončovat, když nám to klape, nedokážu se ale zbavit téhle myšlenky. Co když mi utíká zábava s kamarády? Zážitky, možnosti a příležitosti? Nemám na mysli ožíračky s partou a abych mohla bez výčitků svědomí skončit s někým přiopilá na sedačce, aniž bych někoho podvedla. Tohle rozhodně není to, kvůli čemu mám tyhle otázky. Vím, že dnešní doba je jiná a holky v 16ti mají už normálně přítele, ale není brzo na to, abych každé ráno přemýšlela, jestli jsem si nezapomněla vzít antikoncepci? Samozřejmě, že je to moje rozhodnutí a nikdo mě do toho nenutí, ale okolní svět tomu ještě napomáhá a já se nechala strhnout, už třeba jen to, že moje nejbližší kamarádky mají všechny přítele.
Znám pár párů, kterým to vydrželo třeba od 15ti a žijí ve šťastném manželství, ale asi bych nedokázala žít s pocitem, že jsem nebyla s nikým jiným. Jasný, že na svatbu a tyhle věci mám ještě sakra čas! Mám před sebou téměř celý gympl, tím pádem i celou vysokou. Jenže přítel je o 4 roky starší a kolik mých kamarádů se ženilo už třeba ve 23ti, taky to asi vidí jinak než já. Co když nám oboum právě utíká někdo vhodnější a lepší. Nevím, co s tím, nechci to ukončovat, protože vím ,že bych toho nejspíš litovala, ale není tohle pro nás oba mrhání časem?