Ahoj,
potřebuji se svěřit, vypsat se a poslechnout si názor a třeba i podporu někoho zkušenějšího a otrlejšího, než jsem já. Svou situaci nezvládám ...
Před více, než rokem se se mnou rozešel přítel, můj první kluk, který mi jednoduše na celý život utkvěl v srdci. Do té doby, než se se mnou rozešel náš vztah nebyl nic jiného, než jen chození ven, vodění se za ručičky a líbání. Nic víc. Ani bych tomu neříkala vztah, bylo to spíš takové vzájemné poznávání a náklonost. Pak ale přišel ten rozchod z důvodu, že se náš vztah nikam neposouvá. Iniciativní v tom byl on ...
Nečekala jsem to, stále jsem doufala v to, že si uvědomí, že za vzájemné pomoci by se celý vztah mohl někam posunout. Jiné problémy jsem v tom neviděla, a tak mi přišlo neuvěřitelné, že to takhle skončilo, ale co, bylo nám 16,17 a chlapec se chtěl dostat dál a ne být jen u dětského chození.
Abych pravdu řekla, celou situaci jsem dost obrečela, nevěřila jsem, že celá ta krásná první láska je pryč a ještě takovým způsobem. Nechtěla jsem se s ním rozloučit, přirostl mi k srdci a já ho nechtěla nechat jít, ale jinak to nešlo ...
Byla jsem z toho dlouhou dobu nešťastná, ale když jsem viděla, že on to asi tak vážně nebere a smutný příliš není (zpátečně se dozvídám, že z toho byl smutný jako já), tak jsem se rozhodla a chtěla si dokázat, že i já dokáži být šťastná bez něj. Bylo to asi měsíc po rozchodu, který jsem opravdu celý prosmutněla...
Naskytla se příležitost vidět se s kamarády na jedné oslavě, řekla jsem si, proč ne. Teď už to záleží pouze na mně a na nikoho se ohlížet nemusím, i JEMU už může být jedno, že se chodím bavit. Stále jsem ho ale i tak nemohla dostat z hlavy ...
Oslava se odehrávala v duchu alkoholu, byli jsme všichni v náladě, a jak to bývá, proběhlo i různé focení - fotky zpětně vyšly tak, že vypadaly, jako z nějakých orgií. Všichni se fotili s každým, různé pózování na fotkách - objímání, sezení na klíně, no prostě šílené fotky a já mezi spoustu klukama ...
Když jsem na to pohlížela zpětně, připadala jsem si dost trapně. Nikdy jsem nic podobného nedělala, takovým akcím se vyhýbala a rozhodně jsem netoužila po tom, aby se to někdy opakovalo ...
A také, že se to už nikdy neopakovalo, uběhlo potom téměř půl roku, snažila jsem se zapomenout a vymazat celou mou minuost, i když ve mně stále přetrvávala, zvláště pak láska k danému klukovi. Ale ... co se nestalo, nějakým způsobem jsme se opět zkontaktovali a vzájemně si přiznali to, že jsme si chyběli a rádi bychom spolu začali odznovu. Chlapec se ještě chtěl chvíli v celé situaci rozkoukat - říkal, že je pro něj těžké být zase spolu po tom, co jsme se rozešli, protože to má stále v hlavě a neví, jestli se dokáže tomu všemu opět přizpůsobit.
No, dali jsme tomu čas a opět se k sobě po čase vrátili. Byla jsem šťastná, i když se nad naším vztahem občas přenesl mráček - hádky, nedorozumění, přítelova žárlivost, která občas graduje do mezních situací a tiché domácnosti, o kterých jsem psala v minulém deníčku. Všechno jsme však spolu zvládli. Vyřešili určité problémy a pokračovali dál s tím, že se díky tomu základ našeho vztahu více a více posiloval.
Teď je nám 19 let, od toho všeho uběhlo dost času, vztah se posunul na vyšší úroveň, plánovali jsme budoucnost a opravdu v ní i věřili. Ale stalo se něco, co to krásné pokazilo ....
Pár dní zpátky u mě přítel přespal a protože jsem si ráno potřebovala něco po bytě zařídit, tak aby se nenudil nebo necítil odstrčený, dala jsem mu do rukou svůj notebook, s tím, ať jde klidně zatím na internet.
Když bylo u mě vše zařízeno, vrátila jsem se za ním zpátky... a on? Neměl zájem se se mnou příliš bavit, byl naštvaný, nekomunikativní a na otázku, co se děje odpověděl, že nic. Tušila jsem, že něco našel na internetu nebo tak, ale nenapadalo mě co.. Nechala jsem to tedy být, říkala jsem si, že až trošku vychladne bude vše zase v pohodě nebudeme se k tomu už vracet, a tak jsme se rozloučili a on odjel domů.
Pár hodin na to mi od něj přišla SMS, že se omlouvá, ale rozklikl u mě v PC nějakou složku a tam viděl jinou s fotkama z nějaké oslavy, jak tam lezu v minikraťáskách po klukách, je to strašná zábava a jemu, že je z toho špatně. Nikdy prý nečekal, že bych zrovna JÁ byla něčeho takového schopná a celá jeho důvěra ke mně hodně klesla. K tomu všemu to vše zhoršuje to, že jsem mu to zatajila.
V té chvíli by se mě krve nedořezali, ani mě nenapadlo, nevzpomněla jsem si, že ještě někde tyhle fotky existují. Bylo mi to strašně líto, omluvila jsem se mu a celou situaci se mu snažím už skoro třetí den vysvětlit, ale on mě za to nenávidí. Tvrdí, že o mě nechce přijít, ale že mi nedokáže říct, jak to bude mezi námi pokračovat dál, protože teď potřebuje klid. Neumí si prý představit, až se ho dotknu, protože první, co se mu promítne v hlavě by byly ty skvělé fotky a teď mě za to nenávidí.
Vysvětlila jsem mu celou situaci, jak to bylo, proč jsem to udělala, ale on neví, jestli mi může věřit. Řekla jsem mu, že ho stále miluji a nechci ho ztratit, že to vše pro mě nic neznamená a je to minulost, v afektu jsem na něj byla i rozčilená, proč mi tohle dělá, proč mi tuhle chybu vrací i s úroky, když já mu jeho také odpouštím. Hned po celé té události jsem viděla, že přijmul pozvánku na maturitní ples mé dívčí konkurence, je to holka, která studuje ve stejném městě, kde on je na koleji. Promítám si v hlavě situace, jak se mi bude chtít pomstít a až odjede do školy, nebude mi věrný, nebude chtít zůstat pozadu a bude chtít, abych věděla, jak se cítí on, i když já to moc dobře vím, také jsem si s ním zažila nějaká zklamání.
Celou situaci jsem ukončila tím, že mu dávám čas dva týdny, aby si v hlavě promyslel to, co se stalo a aby vychladl a podíval se na to i z jiných stran, než teď, kdy je v čerstvém rozpoložení, protože později se na to také bude dívat jinak. Na závěr jsem mu řekla, že ho miluji a doufám v to, že to celé dopadne dobře, protože když ztratím jeho, ztratím to nejcennější co mám.
Nevím, co chci tady, od Vás zkušených a dospělých žen, slyšet. Možná názor na naší situaci, trochu podpory - děsí mě to, že jsem nechala pouze jeho do dvou týdnů rozhodnout, jak to bude s naším vztahem pokračovat dál, bojím se, že ho ztratím, nedokáži si představit ztratit první lásku, nedokáži si představit mít v budoucnosti jiného kluka, který měl přede mnou spoustu jiných holek a nechci být matrace pro jiné kluky, jsou to pro mě trochu děsivé a nechutné představy, i když vím, že je to normální. Mám teď chuť pouze ležet, nic nedělat, nic necítit a probudit se, až to všechno přejde. Nemám chuť nic dělat ... pomůžete mi prosím? Řeknete mi na to všehno něco?
Nemám u sebe mámu, která by mi poradila, nemám kamarádky, které by mě pochopily, můžu tedy požádat vás o nezaujatý názor? Potěšení? Cokoliv?
Předem moc děkuji za jakékoliv reakce
Poslat SZ
)
Galerie obrázků