Vždycky sem "nesnášela" život.Nikdy sem nedokázala říct, že jsem šťastná i přesto, že jsem se snažila dělat to co mě baví tak z toho nakonec vylezlo, že nemám dostatek talentu, že nemám dost známých, kontaktů a nebo musíš se víc snažit prostě se musíš víc snažit. Ale nikdy to nebylo takové jako teď. Nějak sem se přes tyhle řeči a překážky přenesla, i když sem věděla, že nikdy nebudu dělat to co mě baví. Pak sem potkala svého přítele jsme spolu tři roky mě je 22 a jemu 28. Žijeme spolu skoro rok. Nebyla to láska na první pohled spíš takový okouzlení. Upřímně líbil se mi vzhledově, ale jinak sem si říkala, že je to pěknej blbec 
a dost mě musel uhánět. Po pár měsících jsme zjistili a cítili, že je to ten/ta pravý/á hodíme se k sobě a doplňujeme a je to super. Teda to, že si to myslel i on nebyla tak uplně pravda to jen tvrdil. Rok našeho vztahu sem musela snášet fotky jeho bývalé všude po pokoji (byli spolu 7 let tak ok,ale mít jí v posteli u hlavy mi příjemné nebylo). Stále spolu telefonovali, psali si esemesky(tím se nijak netajil vždycky řekl, že volá nebo píše ona aniž bych se musela ptát) Jednou sem to nevydržela a musela se podívat o co jde. Potom sem se zhroutila. Psal jí i po roce, že jí miluje, že mu chybí její rodina, že je má všechny moc rád a vzpomíná jak spolu pekli cukroví a slavili svátky a že je škoda, že to ukončila, protože spolu byli velice úspěšný pár a měli obrovský potenciál a mohli si žít velice dobře. Se mnou je protože sem hodná holka co by pro něj udělala všechno a starám se o něj a mám ho ráda a to ona, už posledních pár let tolik neměla a byla s ním jen ze zvyku.... Po tomhle všem sem mu to musela říct. Nekřičela sem jen sem seděla na zemi a brečela a chtělo se mi umřít. Byla to pro mě taková zrada. Omlouval se a řekl, že ho to moc mrzí, ale že to dělal jen proto, že ona byla v hluboký depresi a on nechtěl, aby se cítila špatně a sama. Pak se to nějak řešilo(nechci to rozepisovat, už takle je to velice dlouhé a další info by bylo ještě na tři deníčky) a vyřešilo.. jsme spolu stále, žijeme spolu. Nedokážu ho opustit a on mě taky ne. Ale pořád to mám v sobě zhubla sem 10 kg protože sem nedokázala jíst. Dost často to nevydržím a když se hádáme tak mu předhodím jak mi ublížil. Kromě toho bydlíme na malém městě a slečnu potkávám téměř každý den. Cítím se tak strašně ponížená a ubohá a trapná. Snažím se přeš to přenést, ale nejde to. Proč by nemohl být úspěšný i se mnou? Vystudovala vysokou a našla si práci. Já jsem mladší a teprve studuji proč bych nemohla být v budoucnu taky úspěšná? Ráno vstát je pro mě utrpení, když mám špatné období tak jen ležím a spím nebo brečím. Hrozně se omlouvám za tenhle stupidní deníček, ale nemám komu bych to řekla přítel je můj jediný kamarád. Ostatní přátele taky studují a nemají vůbec čas navíc je tím nechci zatěžovat. Děkuju, že si to vůbec někdo přečte 
- Úvod
- Přátelé
- Tipy a triky
- Recenze
- Diskuze
- Proměny
-
Bazar
- Katalog Bazaru
- Něco k tomu
- Obuv
- Kabelky, tašky
- Módní doplňky
- Šperky, bižuterie
- Hodinky
- Parfémy
- Kosmetika
- Co se nosit nedá
- Elektronika
- Knihy, časopisy
- Ostatní
- KOUPÍM
- Poptávkové inzeráty
- Černá listina
- Hodnocení uživatelé
- Katalog Bazaru
- Soutěže
- Články
Pocit méněcennosti
Poslat SZCituji Lady Flame: Kočko, evidentně to máš v hlavě hezky srovnané, tak opravdu doufám, že svůj problém brzy vyřešíš
Já v to doufám taky, každopádně moc děkuju! Já mám jasno, takže mi stačí si "jen" najít práci, pak vezmu nohy na ramena a budu se dávat do kupy, protože sebevědomí a sebedůvěra je důležitá. Do tý doby rozhodně žádnýho chlapa nechci. Nejhorší je, když nejen tady, ale i ve svém okolí vidím holky, který můžou dopadnout stejně nebo i hůř, mají tu možnost odejít, ale prostě to nedokážou nebo jsou naivní a doufají, že se něco změní. Co já bych dala za to, kdybych měla kam jít, už bych dávno byla pryč
Reaguji na kolomoni: Tak to je podobný. Já studuju a taky nemám kam jít
Nevyřešená minulost jednoho z partnerů je pěkně na nic. Každý by si měl hledat nový vztah ve chvíli, kdy udělal za minulostí tlustou čáru. Bohužel se spoustu lidí do vztahu vrhá, aniž by si tohle v sobě vyřešili. Je to pak taková náplast, dost sobecká vůči tomu druhému, který do toho investuje všechno.
Chápu, je těžký opustit člověka, kterého miluješ. Ale pokud nejsi šťastná, tak nemáš vůbec co ztratit. Ta zrada tě dost vyčerpala a teď si vyhořelá a bez života, což je v krásných 22 škoda Proč na sobě páchat takový násilí, místo toho, aby sis nechala ve svém životě prostor pro někoho, pro koho budeš jednička a né navždy až ta druhá?
Taky jsem měla jednoho bývalýho, který byl zaseklý v minulosti. Nějak jsem se toho bála a podvědomě to cítila, ale věřila jsem, že to dokážu změnit. Nedokázala Naštěstí jsem na to přišla brzy, on mi to ještě ulehčil tím, že mi to potvrdil, takže nebylo co řešit.
Myslím, že každý má nějakou tu svou životní lásku. Pro tvého přítele jí je bohužel jeho bývalá 
A on je tak hloupej, že se v tom nadále patlá a řeší to s ní, díky čemuž se ona právem cítí jako královna světa, ačkoliv sama už nejspíš nemá zájem.
Nech ho napospas jeho pocitům a najdi si někoho, kdo na tu svou životní lásku teprve čeká 
Reaguji na hankouš13: . Ženský fakt mi to nedává smysl. Proč s náma ti chlapi jsou? Když vlastně milujou a chtějí někoho jiného.
Chceš pravdu?
Děláte těm týpkům pomyšlení,sexujete s nima jak divé a kdyby po vás chtěli stoj na hlavě a tanec hulahula,tak nic není pro vás nemožné.Jste prostě snadná kořist a vydržíte jakékoliv zacházení.Nechce se mi to psát,ale dobře ti a tobě podobným tak
Reaguji na hankouš13: . Já studuju a taky nemám kam jít to jsou kecy k ničemu.Je ti 22 let,jsi dospělá a hledáš jen výmluvy proč to a tamto nejde,začni hledat možnosti jak to řešit a třeba se podívej jak to dělají tvoje spolužačky.Třeba nikomu nevisí na krku a jsou samostatné.
pravda na talířiReaguji na Tiakia: 22 studuju a bydlím u přítele. Spolužačky bydlí u rodičů a dostávají od nich peníze... wooow to je pravda na talíři co?
Reaguji na hankouš13: . Reaguji na Tiakia: 22 studuju a bydlím u přítele. Spolužačky bydlí u rodičů a dostávají od nich peníze..
Už ti někdo prozradil,že peníze se získají prací?Jestli nemáš na studium peníze,tak jdi pracovat a studuj pak dálkově
Fakt nemusíš u někoho bydlet a tvrdit,že není jiná možnost.Ty jenom nechceš nic řešit a je ti pohodlnější brečet jaký jsi chudák.Máš dvě ruce i nohy,jsi zdravá,tak se o sebe postarej nebo si najdi hezkou psycho léčebnu a je to.
Reaguji na Lasička_: Tobě děkuju. Tyhle reakce mi pomáhají a ne typu, že sem idiot a dobře mi tak a že kecám kraviny. Mám od 15 diagnozu deprese a ještě si číst jak sem hloupá od lidí, který neví uplně všechno je pro mě dost těžké.
Reaguji na Tiakia: Na brigády chodím od 15 let, ale nemám na to abych si zaplatila jídlo a nájem. Nebudu se ti tady obhajovat stejně bych u tebe ničím neuspěla
Reaguji na hankouš13: . : Na brigády chodím od 15 let, ale nemám na to abych si zaplatila jídlo a nájem.
Co studuješ?A jakou máš střední školu?Aby totiž po VŠ nebyla situace taková,že budeš na UP a na ten nájem a jídlo nebudeš mít nikdy.Uvědom si,že jen ty jsi strůjcem svého štěstí a nikdo za tebe žít nebude.Jasně,je jednoduché pověsit se někomu na krk,ale za jakou cenu?Chová se k tobě jako k hadru na podlahu a ty ho ještě omlouváš?To bych raděj šla makat někam do fabriky s ubytovnou a byl by klid.
Cituji Tiakia: Aby totiž po VŠ nebyla situace taková,že budeš na UP a na ten nájem a jídlo nebudeš mít nikdy.
Evidentně v tomhle směru nemáš vůbec žádné informace. Dnešní doba je taková, že prostě absolventi vysokých, ale i středních škol nenajdou prostě uplatnění hned jak vyjdou školu. Protože všude požadují praxi, kterou logicky ten absolvent neměl kde získat, na jedno místo je 200 uchazečů a když se koukneš na internet, tak tam najdeš třeba 2 inzeráty ze 100, kde nepožadují praxi a berou i absolventy. Sama vím, jaké to bylo, když jsem dostudovala, já měla tu výhodu, že jsem měla od 15 brigádu a svým způsobem alespoň malou "praxi" měla. Nehledě na to, že to, že se přihlásí na úřad práce je naprosto normální, když nemá z čeho platit sociální a zdravotní a UP mu i v hledání může pomoci.
Cituji Tiakia: To bych raděj šla makat někam do fabriky s ubytovnou a byl by klid.
To jsi ale ty, ne každý má žaludek na to bydlet někde na ubytovně. Víš, když tak koukám jakým stylem píšeš, je vidět, že jsi se nikdy neocitla v takovéto situaci. Upřímně, takové mám nejradši, v životě si ničím neprošli, byt dostali od rodičů, práci získali přes známe a život si asi představují jako hurvínek válku, ale o realitě nemají ani potuchy, takhle to na mě působí.
Myslím si, že ona zrovna nepotřebuje teď slyšet, že nikdy nebude mít na nájem a jídlo nebo že skončí na UP.
Cituji kolomoni: Upřímně, takové mám nejradši, v životě si ničím neprošli, byt dostali od rodičů, práci získali přes známe a život si asi představují jako hurvínek válku, ale o realitě nemají ani potuchy, takhle to na mě působí
No tak zrovna Tiakia v realitě žije bych řekla, proto píše tak jak to píše.
Reaguji na hankouš13:
Je jedno jestli to jsou výmluvy nebo ne... prostě dokud sama nezačneš jednat, tak se nic nezmění. Dostala jsi radu opustit přítele, tu slyšet nechceš.
Já bydlel na kolejích a moje výdaje se pohybovaly kolem 6 000 za měsíc, studium na většině vysokých škol je naprostý výsměch (ještě různá stipendia) a máš moře volného času (stejně se v podstatě 3 měsíce flákáš a pak šílíš o zkouškové).
Ano, měl jsem spolubydlící co dostávali od jednoho z rodičů velké finanční injekce a pak ještě pracovali ve svém volném čase, další podnikali a pak někteří nedělali nic... nemůžeš se dívat na to co má druhý, ale pracovat s tím co máš a užívat si svou cestu životem.
Koukni se na nějaké knížky o pozitivním myšlení. A pak jen jedna hláška, kterou jsem psal nespočetně krát: "Štěstí si můžeš dát jen ty sama".
Téma Pocit méněcennosti je vyřešené (ukončené) - nemůžete do něj již přispívat. Tohoto stavu téma obvykle dosáhne, pokud nastane některé z následujících situací:
- Příspěvky (rady, řešení) se v tématu začínají opakovat.
- Příspěvky se začínají stáčet jinam, účastníci diskuse se původního tématu nedrží.
- Téma je příliš široké, nově příchozí mají problémy se v něm orientovat.
