Začalo to tak, že mamka s tetou se rozhodly dědovi 1x týdně pomáhat v domácnosti. V té době byl plně samostatný, jen je ten typ člověka, který rád shraňuje věci a prostě neměl doma pořádek, mamka s tetou tedy každou sobotu strávili u něj a uklízeli mu tam. K tomu se přidal nákup.
Pak došlo do fáze, kdy mamka tam chodila ještě navíc během týdne se na něj podívat zrovna když nebyla v práci, což bylo asi navíc 2x týdně.
Další fáze byla ta, že už tam chodila každý večer se na něj podívat, kdy jednou zjisila, že děda už si sám ani nedá oběd (a to si pro něj chodil někam do jídelny).
Když tedy mamka byla v práci musela jsem k dědovi jít odpoledne a ohřát mu oběd a dohlédnout aby ho snědl. Mamka tam chodila odpoledne ve dny, kdy měla ranní + každý večer. Takže jsme mu vlastně obstarávali oběd a večeři.
Další fáze byla ta, že mamka tam chodila i ráno ve kdy kdy měla odpolední a chystala mu snídani. Později ale zjistila, že přestože ji dědovi nachystala, tak ji nesnědl, tak uznala, že je to zbytečné tam chodit ráno. To samé s obědem, my mu to nachystáme, ale děda to není schopen sníst. Na obědy a večeře se ale chodilo doposud.
Další fáze byla ta, že děda jednou když se vracel z kostela, tak netrefil domů a prý přečkal noc někde na chodbě (víc jsme se nedozvěděli, protože děda trpí nejspíš Alzheimarovou chorobou, já podrobnosti netuším). Měl tedy nakázáno, že nikam nemá chodit ani už pro oběd a obědy zaobstaráváme sami.
Další fáze je nedávná, děda se ve čtvrtek rozhodl (nikdo absolutně neví proč, protože to není schopen říci), že prostě půjde ven. Normálně v domácím oblečení, v papučích si odemkl vyšel ven a zabouchl za sebou dveře. U sebe neměl nic, k teté ho přivezli policajti (ani nevím, jak zjistili kam ho dovést).
Mamka tedy řekla, že děda už potřebuje hlídat 24 hodin denně. Děda bydlí v paneláku naproti nám, tudíž proto se o něj nejvíc stará mamka. A tedy od čtvrtka je to tak, že když mamka není v práci, tak je u dědy, prostě tam i spí. Zatím tam odpoledne dědu hlídala i teta, ta ale nemůže pořád, protože má určené vycházky kvůli nemoci.
Tento stav trvá zatím od čtvrtka, ale já se hodně trápím, protože přes pracovní týden je taťka pryč a já tudíž bude celé ty týdny absolutně sama doma. Trápím se, protože vím, že Vánoce budou absolutně nesnesitelné. Trápím se, protože se trápí mamka, říkala, že nemůže spát, protože je v cizím prostředí, že děda se vzbudí několikrát za noc a ona ho musí hlídat. Nemá tam absolutně nic na práci a tudíž jí to musí připadat jako věčnost celý ten den. Nedokážu si představit, jak dlouho toto vůbec vydrží při práci.
Vím, že byla na konzultaci s lékařem, ale ten dědovi pouze předepsal jiné léky. Navíc čekací doba do domova důchodců je velmi dlouhá.
Prosím o radu, jak se mám psychicky vzchopit? Mám před zkouškovým obdobím, jenže celou dobu brečím a myslím na toto všechno, nesoustředím se na učení a cítím, že mi ten stres nedělá dobře nai fyzicky a ani psychicky.
Poslat SZ
Galerie obrázků
), a v horším mají třeba tu zmíněnou potřebu se vydat ven... s tím, že pak se někdy dokážou sami vrátit, někdy je přivedou lidi z okolí, kteří vědí, kam je doprovodit - ale protože sami taky nemají představu o složitosti situace, tak pak na rodinu postiženého často koukají jako na tyrany, kteří nejsou ochotní se postarat o nemocného člověka a nechají ho toulat po ulicích. (Kromě útěků v nestřežených chvílích může navíc docházet i k různým bitkám, kdy se nemocný, která zrovna utkvělou představu, že nutně musí být na určitém místě, prostě nedá zastavit a bude se s člověkem přetahovat jako o život, aby se dostal ven.)