Ahoj děvčata,
Nejsem si vlastně ani jistá, zda mi toto pomůže. Nevím ale, kam se obrátit a v naději že se setkám alespoň s pochopením, případně radou, to píši sem.
Je tomu půl roku, co jsme se s přítelem sestěhovali a od té doby nastal problém. Mám dva psy, menší fenečku Jenny(1 rok) a většího Maxe(3 roky) (pro představu - Jenny váží 8kg a Max 15), oba jsou kříženci, které miluji a snažím se jim zajistit hezký život. Byli zachráněni z nevhodných podmínek a proto je někdy rozmazluji. Umějí základní povely jako sedni, lehni, pac, na místo apod. Oba jsou to ale strašní mazlové, možná i trochu rozmazlení, ale v rámci únosných mezí, rádi se nechávají drbat a jsou hraví.
Můj přítel je zlatý člověk. Je ke mně pozorný, milý, pomáhá mi doma apod. Problém je ten, že nemá rád ani jednoho mého psa. Je schopný pouze tolerovat jejich existenci. Vypadá to asi tak, že se s nimi nemazlí, neustále je posílá na místo, nebo je tam zavírá, okřikuje je za vše co dělají. Když jí a hafan na něj třeba jen kouká, okamžitě ho okřikuje. Okřikuje je povelem "na místo" pokaždé, když se psi prochází po domě, když si čistí srst apod. zkrátka téměř vše co dělají je špatně a příteli to vadí. Zvláště pak že jsou mazliví, z toho pění nejvíc a omlouvá se větou "Nebudu je hladit když si přijdou oni, pohladím je až se mi bude chtít a až si to zaslouží." Abyste pochopily, jak přemýšlí, tak vám uvedu příklad, jak si představuje ideálního psa. Ideální pes poslouchá za všech okolností na slovo, hledí si svého na svém místě, dokud ho člověk nezavolá. Nelíže si srst, nelíná a chce ven tak jednou denně. Když přijdete domů, tak vás za žádných okolností nevítá, ale čeká na svém místě.
Přítel vyrůstal v přesvědčení, že pes který je větší než yorkshir, patří ven a ne do domu a nedej bože do postele, nebo na gauč.
Někomu se to możná bude zdát jako hloupost, ale mě to nesmírně trápí, že člověk kterého miluji, nesdílí se mnou lásku ke zvířatům. Od malička vyrůstám se psy. Nemám problém ležet s nimi u televize na gauči, nebo je pustit do postele (pravidelně koupeme, po procházce čistíme packy atd.)
Už jsme to spolu několikrát řešili, dělám mu spoustu ústupků. (Pejsci už nemají pelíšky v ložnici, ale v obýváku, nesmějí do postele a když je přítel doma, tak ani na gauč). Ví že mě to trápí a tvrdí že se snaží. Jediné jeho snažení spočívá ale v okřikování psů a výčitek, co vše dělají špatně.
Setkala se některá z vás s něčím podobným? A pokud ano, jak jste se s tím vyrovnaly? Případně to řešily? Děkuji za přečtení/vyslechnutí mého problému.
Poslat SZ
Chtěla jsem jenom poukázat na ten všelijakej přístup majitelů psů, nad kterým občas zůstává rozum stát.
Galerie obrázků
Výstižně řečeno 
Tak tak. Člověk, který by přede mnou nakopl bezbranné zvíře (které velmi pravděpodobně neohrožovalo vážně jeho život ani zdraví), tak mě zaprvé hooodně znepokojí, zadruhé vytočí tak, že bych ho i přes to vyděšení minimálně seřvala - kdyby šlo o cizího člověka. Kdyby šlo o přítele, tak bych s ním skončila. Protože před takovým tvorem už bych si nikdy nebyla jistá.
a to psy miluju, ale velké plemena a hlavně ty "bojové" (nemám ráda ten výraz, ale nevím, jaký jiný použít) by si měl pořizovat opravdu jen ten, kdo je zvládne.
