Jak už jste asi pochopily, zakoukala jsem se do člověka, kterého prakticky neznám. Na tom by asi nebylo nic zvlášního, stalo se to už spoustě lidí. Já taková ale nebývám. Párkrát jsem sice byla zamilovaná, vždy se ale jednalo o lidi, se kterými jsem se znala, většinou i docela dlouho. Sice už mě i přitahovali lidi, které jsem jen letmo potkala, vždy to ale v takovém případě bylo jen povrchní. Tentokrát je to jiné. Je to o to nepochopitelnější, že už mi dávno není náct.
Ale od začátku. S člověkem, o kterém píšu, jsem se setkala pouze jednou. Dokonce jsme spolu ani nemluvili. Hloupé, vím. Neřekla bych, že jsem do něj přímo zamilovaná, to zase ne, ale velmi mě zaujal. Tak nějak z něj mám pocit, že je to přesně člověk, kterého bych vedle sebe potřebovala. To je také hloupé. Je mi jasné, že to tak vůbec nemusí být, neznáme se a on může být ve skutečnosti úplně jiný, než jak si ho představuju podle prvního dojmu.
Asi se ptáte, proč jsem s ním nenavázala kontakt rovnou. Viděla jsem ho na jedné akci, ten den jsem ale měla dost jiné starosti, tak jsem tomu nevěnovala velkou pozornost. Pak jsem ale náhodou na internetu narazila na video z jiné akce, kde byl taky, no a už to jelo... Bohužel šance, že bychom se v nejbližší době někde zase potkali, jsou minimální. Nejrozumnější by asi bylo počkat, až to přejde, prostě se na to vykašlat. To by jistě šlo. Ale je tu taková vtíravá myšlenka, co když se nepletu a nechat to být by byla škoda?
Ani nevím, co bych chtěla od vás. Podělte se se mnou třeba o podobný příběh, jestli takový máte, nebo o nějaký postřeh. Chci se z toho spíš jen tak trochu vykecat a nechce se mi to ventilovat před svými přáteli. Přeci jen nechci, aby si mysleli, že jsem nějaká naivka. Dost na tom, že si tak připadám teď sama.