Podlomená psychika doprovázená tělesnými problémy.

Já ho taky nesnáším! Jenže se bez něj neobejdu

Tyhle s prominutím pindy jistě rádi slyší všichni na smrt nemocní nebo jejich příbuzní.

Přesně, nějakou takovou knihu bych ti taky doporučila přečíst Ještě mě napadá, že na youtube jsem se dívala na zajímavou paní, jmenuje se Eva Marvánová. Mrkni na nějaká její videa. Je to náročnější na pochopení, ale zvládáš vš, tak zvládneš i toto

to je blábol, který může vypustit jen zdravý sobec

Reaguji na farahh:
alibistický kecy mají jen ti co v životě nic nezkusili a tvrdí, že nic nejde a nepřipustí si jiné alternativy. Existují desítky způsobů vnímání a nahlížení na věc a to , že má někdo jen jeden omezený naznamená ,že dál nic není. Tak prosím nevyvrcej teorii toho co neznáš. Pořád lepší zkoušet cokoliv než sedět doma na zadku , litovat se a čekat na zázrak . On totiž žádný nepřijde pokud mu nepůjdeš aspoň trochu naproti.

Mikkýsku, jenže ono to tak jednoduchý neni, víš. S tim, že nemoc je dar, souhlasim tak možná v případě, kdy si pubertální slečna veme v zimě minisukni, od.ere to rýmou, poučí se z toho a pro příště se obleče teple, aby nedostala zápal plic. To potom jo.
Ale žeš mi teda vysvětlit, jaký dar je třeba pro dítě, když mu maminka umře na rakovinu? Jaký je to dar pro matku, jejíž dítě trpí metabolickou poruchou a ze zdravého děcka se stane mrzák, co se nakonec sám udusí? Nebo i lehčí případy, jaký je to dar si třeba každý den píchat inzulín. A tak bych mohla pokračovat, a to ani teď nechci mluvit o sobě.
Ale kdybych chtěla, tak mám si snad uvědomit tím, že jsem nemocná, že jsem dělala věci blbě? Že jsem lezla do postelí, kde jsem neměla co dělat apod.? A k čemu to dobrý, ha? Myslíš, že žerouc lodyhy a rozjímajíc o nekonečnu bych byla zdravá a šťastná? Asi ne. A tak si prostě pojedu to svoje, mě dělají šťastnou holt jiné věci. A lepší být šťastná kratší dobu a užít si to, než řešit duchovno.

Že je nemoc dar, s tím naprosto nesouhlasím. Šla bych na konec světa, jen aby se člen rodiny uzdravil. Jenže vím, že se nikdy nevyléčí. A to dar prostě není...Sytý hladovému nevěří. No, já jsem spíš typ, který si o tom přečte nějakou knížku nebo tak, než nějaká aféra. Ale každému pomáhá něco jiného. Sport taky zkusím, díky za rady

Můžeš sportovat? Jestli ti to tělo dovolí, tak to běž ze sebe nějak vymlátit, běž si zaplavat do bazénu, zkus začít zvolna běhat nebo tak něco. Jestli máte psa, tak dělej túry se psem. K tomu hořčík a vitamíny a budeš řekla bych na dobré cestě. Rok bez chlapa fakt není trága. A co třeba jóga? Taky můžeš zkusit...

Reaguji na Ellenuschka: Já chápu, jak to mikkýsek myslela. Ono dar je silné slovo, tak bych to asi uplně nenazvala, nemoc je spíš takový vykřičník. Je celkem dost lidí, co jim např. ta rakovina změnila život - četla si např. knihu od Hany Andronikové, kterou jsem měla velmi ráda? Odjela do deštného pralesa, kde konečně začala žít. Ano, umřela, nepomohlo to, ale i kdyby opravdu žila jen měsíc je to lepší než jen přežívat třeba 60 let. Stejně tak třeba na tedu lze vyhledat paní, která se díky rakovině stala reportérkou. Rakovina ji naučila, že nemá co ztratit, že se nemusí bát, co bude - a proto konečně začala žít, jak chtěla. A to nemluvím jen o rakovině... Takových případů je mraky, nemoc je opravdu varování - začni se sebou něco dělat, jdeš nejspíš po špatné cestě. Ale třeba i Nick Vujičič mluví o svém postižení jako o daru, takže ono to není sytý hladovému nevěří. Takoví lidé jsou, ono je to vždy o tom přístupu - umět žít s tím, co mám. Já jsem taky chronicky nemocná, zatím pořád nechápu, co přesně je špatně, ale sama to cítím, že něco je. A věřím, že až přijde čas a povede se mi to vyřešit, tak se stav zlepší. S nemocnými dětmi je to složitější situace, tam to takhle asi opravdu vysvětlit nejde, ale často tam zas hraje roli psychika rodičů... A jako Nick nás ale mohou všechny inspirovat.

Dřív jsem si taky myslela, že nemoce jsou duchovního rázu. Dokonce je o tom knížka.
Teď už ale vím, že je to o nedostatku vitamínů, minerálů, stresu a překyselení organismu. Dokonce jsem nedávno četla článek, že nějaký pán dostal v roce tuším 1923 Nobelovku za zjištění příčiny rakoviny. Je to překyselení organismu. Bohužel to ale nevysvětluje, proč na tuto nemoc umírají i malé děti.

Já taky to chápu, všude se o tom mluví a píše, je to takový moderní názor, tak proč ho nepřijmout za svůj.

Hm, chápu. Ale já nechci nikam jezdit ani vykonávat nějaký velký věci, mně uplně stačí ten můj upachtěnej život, co vedu

Ale já žiju tak, jak chci. Proto mi to není uplně jasný, co je v mym případě tak špatně.

Tak ono co už má dělat, buď o tom bude mluvit a přemýšlet jako o daru, nebo skončí v blázinci, dyť by se sám ani neoběsil. Jasný, vim, že má ženu a dítě, jezdí si vykládat po světě přednášky, ale nikdo mi nevymluví, že s rukama a nohama i kdyby někde měl makat na stavbě a byl naprosto neznámá nicka, by mu bylo mnohem líp. Ale on je co jsem četla velmi věřící, jestli si to pamatuju dobře, tak třeba mu to fakt pomáhá. Když už jsme u toho, radu chodit do kostela zakladatelce nikdo nedal.

No tak jsou asi taky překyselený ne nebo nevim

ale tak to neznamená, že když děláš to co chceš, že je to dobře

ale já duchovní řeči taky nemusím,na mne když někdo vytací věci jako bůh, andělíčkové atd, tak se dekuju, protože to fakt nedávám

ale věřím tomu, že každá nemoc je následkem něčeho

Sally: no ale v tom je vidět právě ta nelogičnost toho. Tamta ženská odjela do pralesa, protože chtěla (a užila si to) a to je jakoby dobře. Já do žádnejch pralesů jezdit nechci, mně stačí tak, jak mám, ale to zase znamená, že dělám něco špatně?
Já nevim, oni furt u tý rakoviny hledají nějaký mysteriózní příčiny a řešení, podle mě je to blbost, nemoc jako každá jiná. Proč má někdo třeba RS? Protože žil špatně a má si uvědomit, že se musí změnit, i když třeba ani nesejde ze schodů?
Jako jo, nemoc přináší řekněme určitý změny životního stylu, když mám chřipku, ležim v pelechu, když mám žloutenku, držim dietu, když mám cukrovku, píchám si inzulín, když mám rakovinu, tak... A najednou miliony rad, co má člověk dělat, no nevim. Nikdo to stejně pořádně neví, takže to jsou takový dohady spíš.
Ve středověku taky nevěděli, od čeho vzniká mor a šířily se rady lepší (izolace, dezinfekce), horší (modlení) a uplně stupidní (zástupy flagelantů, pogromy na Židy) a stejně věděli a vyřešili pendrek. Tak i s tou rakovinou, je to prostě strašák dnešní doby, jako kdysi ten mor.

Reaguji na Ellenuschka: hele já fakt nevím, těžko v tomhle něco radit.

já mám kamarádku, které diagtostikovali RS. Ona odmítla léčbu, protože se jí to nelíbilo a ač byla v naprosto zuboženém stavu, tak změnou myšlení, životního stylu a prostě vším je dnes zdravý člověk ač to podle lékařů možný není.

stejně jako tchán, který měl závažný zdravotní problém, který zvládl bez lékařů a oni tomu nemůžou uvěřit.

Kamarádka - dcera lékaře (do dnes to nechápu, protože ona byla fakt hodně fixovaná na medicínu a její krok pro mne byl naprosto nepochopitelný) vyřešila problém pomocí změny a dnes ji lékaří volají a chtějí to publikovat, protože jsou z toho paf.

Prostě takový věci se dějí, mám jich v okolí několik. Já jsem nechutný pragmatik a realista, manžel říká, že většího ještě neviděl. Takže to nejsou bludy jedna paní povídala, to jsou věci, který jsou podložený (nepodložený věci neberu já vůbec v úvahu )

s tou rakovinou prostě nením. Já znám dva lidi, který se celý život báli, že dostanou rakovinu. Jedním z nich je můj táta. Od malička jsem poslouchala, že bude mít určitě rakovinu, od 40-ti, lezl po doktorech, který přesvědčil, aby mu udělali milion vyšetření, a co myslíš, že mu loni diagnostikovali - rakovinu. Já prostě nabývám na přesvědčení, že i ta pitomá rakovina může mít souvislost s psychikou, ač je to pro mne s mým myšlením těžké a dřív bych každýho s touhle teorií poslala do háje zelenýho

Nechci ti to vymlouvat ale kolik znáš zdravých lidí, co se denně radují z toho, že můžou chodit? Berou spoustu věcí jako samozřejmost a jsou třeba neštěstní z toho, že maj malá prsa, nadávají na šéfa, vládu, a může to pro ně být třeba větší problém, než pro někoho postižení...
A jak píšeš - mohl se z toho hroutit a nebo se s tim smířit a dělat to nejlepší, co může i s tím, co má. To je asi veškerá ta magie okolo pozitivního myšlení - nehledě na to, co se stane, každý si může vybrat, jak zareaguje.

Taky věřím, že s psychikou souvisí víc věcí, než si připouštíme - hlavně autoimunitní.
Já třeba měla dost špatnej ekzem, doktoři psali mastičky (který později už moc nepomáhaly), sledovala jsem co jím atd. a čim víc se snažila, tím horší to bylo. I když jsem četla, že to může být psychický, tak jsem nevěděla z čeho, páč jinak jsem byla spokojená. Pak jsem si to takřka ze dne na den vyléčila tim, že jsem si představovala a uvěřila tomu, že mám normální kůži (což zní strašně jednoduše, ale ono není tak jednoduchý věřit něčemu, když máš hmatatelnej důkaz, že to tak není...).
Nevim co mi ta nemoc chtěla říct (měla jsem od malička, takže to nebyla reakce na něco), ale udělala jsem si závěr, že nemůžu ve všem spoléhat na doktory a některý věci za mě nikdo neudělá a jsem přesvědčená, že už se to nikdy nevrátí. Jo a šŤastná jsem pořád tak nějak stejně...člověk si na to dobrý rychle zvykne

Přítel měl zas panickou poruchu, pomohl mu taky hořčík a vyléčil si jí taky když si uvědomil, že je to v jeho hlavě (po vyloučení čehokoliv fyzického) a uměl se uklidnit, když měl ataku (což taky asi neni jednoduchý, mít pocit na infarkt a říkat si, že to dělá hllava...). Doktorka by mu už psala prášky...