Nevím jak dál, škodím si, mám strach o budoucnost s partnerem

Škodím si ve vztahu... bude to docela dlouhé, jsem žárlivá, přecitlivělá, pořád se ujištuji, že mě přítel chce, že mě nevymění za jinou a jsem pro něj dobrá. Je pro mě středem vesmíru.

Ahoj, moc vás zdravím, předem vás prosím, abyste si to dočetli do konce a poradili mi, já nevím jak dál, připadám si už paranoidní. Takže, je mi 20, přítel je o dva roky starší. Jsme spolu rok a půl. Je to můj první vážný vztah, přítel měl přede mnou přítelkyni 6 let, ale našla si jiného a pustila ho k vodě. Když pominu to, že podle jeho starých statusů a jejich počtu společných fotek, se mi zdá, že ji měl hrozně rád, byl jí posedlý, rád za každou chvilku, i když od něj vím, že ji 2× podvedl, protože mu v té době bylo nějakých 17 let, čili puberťák a mně opakuje, že by toho nebyl schopný, že byl jiný a že mě vážně miluje, že už takový není, sice mu to ze slov věřím, ale když spolu nejsme, pořád mám strach, že se něco stane. Buď že se objeví lepší holka a on ji vymění za mně nebo že by mě byl schopný podvést, protože všude okolo sebe vidím jen samé podvádění, nevěry a podobně.. Ale teď trochu k začátku: Když jsme se poznávali, snažil se jen přítel, pořád mi psal, chtěl volat, chtěl přijet nebo abych přijela já, prostě jsem měla vše,,někde", nežárlila jsem, nepsala, nesnažila se a on to dělal za mě, měla jsem ho ráda, ale říkala jsem si kdoví jestli spolu třeba za rok ještě budeme, neustále mi psal, vyznával lásku.. a přítele to mrzelo, vyznával mi lásku a chtěl abych se začala snažit i já, abych mu napsala a podobně, tak jsem tedy trochu začala, ale teď se to úplně obrátilo. Nevím, jestli to je tím, že to nejsou ty měsíční začátky, ale už skoro dvouletý vztah. Teď se za tu dobu sice známe už perfektně, že mi přítel řekne něco hezkého, ale nevyznává mi lásku v každém druhém slově, jako dříve, občas si děláme vtípky jeden z druhého nebo do sebe rejpneme, jenže já už jsem taková, že se věšinou urazim a hned v tom vidim to, že mě nechce nebo něco. Když mi přítel řekne, jestli bych nemohla přijet to den déle, nebo až další týden, aby se mohl učit na důležitou zkoušku, hned jsem naštvaná a beru to tak, že to není kvůli škole, ale že prostě nechce vidět mě. A on to pak pochopí tak, že chci aby si vybral mě nebo školu, přitom to není pravda, já sama školu mám, ale on je pro mě na prvním místě. Už ten den, o se rozloučíme, je mi smutno a do breku. Když někam jde, tak jsem schopná sedět a čekat u mobilu, abych zjistila že došel. Když ho nevidím třeba na icq, tak si říkám kde asi je a s kým a když tam naopak je, tak si říkám s kým si píše, když ne se mnou…rostě jsem teď úplně jiná než dříve ale bojím se, že kdybych začala být zase jako dřív, taková nežárlivá, v pohodě, tak se nic nezmění a přítel bude pořád stejný. Říká mi, že žárlím na každou holku, kterou pozdraví. Možná je to pravda, sama mám pár kamarádů, ale přítel nežárlí vůbec. Říkal, že to je protože dříve žárlil hodně a to asi jeho ex dohnalo k tomu, aby se rozešli a našla si jiného, proto to nedává najevo. Pořád mu píšu jak ho miluju a je pro mě důležitý a bojím se, že o něj přijdu, že najde lepší, on mi na to říká, že jsem na něj hodná a moc mě miluje, vždycky mě ta slova utěší, alej en na chvíli. Žárlím, strašlivě, když někam je s kamarády, tak usínám dlouho a hned si představuju hrozné scénáře. Co mám dělat? Mám být víc nad věcí, nedávat mu tolik najevo, jak je pro mě důležitý a podobně? Ale to mám pak strach že bychom si neřekli nic hezkého a tak…Hrozně ho miluji, nedovedu si představit život bez něj. Školu mám, kamarády taky, jen je pro mě šíleně důležitý a ojím se, že já pro něj tolik ne. Bojím se, že z té mé nejistoty pozná, že si nevěřím a najde si vážně jinou, lepší. Už jsem i klesla k tomu, že jsem mu dvakrát četla zprávy. Poprvé to vzal dobře a pousmál se nad tím, jak žárlím, podruhé už ho to ale rozčílilo a bylo z toho akorát dusno. Buď mu předhazuju, jak měl bývalou raději nebo jak by mě vyměnil za jinou a tak…Není to sice an denním pořádku a většinu času, co jsme spolu je to krása a milujeme se, užíváme si zábavy, to ano, ale neodpustím si párkrát denně si takto rýpnout nebo se ujistit tím, jestli mě chce nebo ne. V budoucnu chceme bydlet spolu v městě, kde budeme mít oba VŠ, ale bojím se, jak to všechno bude. Nic mu nezakazuju, aby někam zašel, to vážně ne. S klukama si někdy říkají takové ty silácké řeči klučičí, ale žádný úkaz, že by měl jinou nebo mě podvedl nemám. Holky, co mám dělat? Prosím o pomoc, bojím se, že ho tím od tebe odeženu…Chci vztah jako dříve, kdy jsem si sebe vážila a on mě taky…

TAobyčejnáslečna

Nevím jak dál, škodím si, mám strach o budoucnost s partnerem

Priateľov pes

Dítě v 17ti letech

Vztah s přítelem se nikam neposouvá - dilema

Jak se vyrovnat s nuceným potratem

Manžel mě zbil

Váš příspěvek