Jak získat zpátky životní nadhled?

Mne se nezdáš zapšklá. Tolik jsi toho dokázala! A máš holčičku, potencionální kamarádku na celý život. Dokázala jsi zhubnout, děláš školu, to je na velikánskou pochvalu!
Ani mi nepřijde, že se lituješ,
Učíš se anglicky, poradila bych Ti knihy od Ruth Field (ta přibrala po dvojčatech): Run Fat B i t c h Run a Get Your S h i t Together (k dostání na amazon.co.uk).
Radši dej tip, jak se Ti povedlo tak zhubnout.

Reaguji na Maria: Děkuju, na ty knížky mrknu Litovat se právě nechci, nemám proč, jak říkám, mám to prostě jen v hlavě a chci se s tím nějak srovnat.
No to hubnutí byla jen otázka nějaký ukázněnosti ve stravě, pohybu jsem až donedávna moc nedala. Takže fakt jen jednoduchý zásady jako nemlsat, nejíst prasárny a jíst podle hesla "snídej sám, obědvej s přítelem a večeři dej svému nepříteli" A funguje to

A mě taky přijde, že toho děláš dost. Nekladeš na sebe vysoké nároky? Není v životě něco, co sis nedokázala a nějak tě to vnitřně hlodá? Dnešní doba klade vysoké nároky, tak by měl být člověk hlavně spokojený sám se sebou. Jak bude malá větší, tak choď více ven s ní i bez ní a jak budeš častěji mezi lidmi, tak ti bude určitě zase lépe. Nauč se sama sebe chválit. Ty na sobě makáš a to je plus. Horší jsou ty, které jen sedí, kouří, koukají do zdi a brečí

Děláš to úplně správně. Strašně důležitý je ten kontakt s "normálním" světem, aby se tvůj svět nesmrsknul jen na to emimino. Taky jsem pár měsíců po porodu a snažím se trochu pracovat, učím se cizí jazyk a také jsem si nakoupila zbrusu novou garderobu. Prsa budou, až se s manželem shodneme, že počet našich dětí je konečný Ale tvůj nejdůležitější úkol je teď postarat se o miminko a určitě vidíš, že už dělá pokroky - není to jen uřvaný stroj na hovínka, ale je s ním i docela sranda a člověka těší to pozorovat. Mimochodem, strie mi taky nevadí, ani jizva po císaři - jsou holt důkazem, že jsem máma.

Reaguji na EleanorWoods: Já jsem k sobě odjakživa dost sebekritická. Když jsme se s partnerem poznali, plácala jsem se od ničeho k ničemu - bez dodělané školy, bez stálé práce. A on je opak - podnikatel, trochu workoholik. A já mám pak pocit, že bych se mu měla vyrovnat, že bych taky měla něco dělat, i když logicky je mi jasné, že to nejde. Že dcera je moc malá na to, abych jí dala někam na hlídání - a ani bych to nechtěla. A že už tak toho mám teď hodně co chci dokončit - viz. škola a kurzy AJ. Bydlíme na okraji Prahy a ten první půl rok po porodu jsem neměla ani k dispozici auto, tudíž někam se dostat, byla skoro utopie a já seděla doma s tím, že jsem byla schopná se těšit na to, až za týden pojedeme na kontrolu k doktorovi, až pojedeme na nákup potravin, až si budu moct jen něco vyřídit na poště - prostě na hlavu Teď už je to dobré, ale nechci zůstat taková, jaká si připadám teď - upjatá, bez šťávy.