Když jsem skočila gymnázium šla jsem na práva, každý mi říkal, že se na tuhle školu báječně hodím, vidím detaily, umím argumentovat atd.; táta v tomhle oboru pracuje, a pochopitelně si přál, abych šla v jeho stopách. Bylo to tehdy úplně přirozené a já před sebou měla jasnou budoucnost.
Bohužel jsem tehdy na konci maturitního ročníku zažila obrovské zklamání v osobním životě a hodně mne to zlomilo, k tomu se přidalo odstěhování od rodičů - zkrátka měla jsem psychický problémy, s komunikací a se sebevědomím, nevěděla jsem, co vlastně chci, vyváděla trochu blbosti a taky jsem si neuvědomovala, že všechno v životě něco stojí. Prošla jsem třemi semestry, ale studium mne vůbec nenaplňovalo, nevěnovala jsem se mu tak, jak by si zasloužilo. Nedokázala jsem si tam najít žádné přátele. Prostě celkově to stálo za nic, a tak jsem se rozhodla školu opustit a podat si přihlášku jinam. Vždycky jsem měla ráda zvířata, myslela jsem si, že bych mohla najít štěstí na venkově a tak jsem se vydala na zemědělku.
Poskočme o pět let. Jsem půl roku před státnicemi, podařilo se mi po dlouhém boji udělat si konečně pořádek v hlavě a začínám se konečně stávat člověkem, kterým bych si přála být. Jenže právě v průběhu tohoto přerodu a samozřejmě díky různým zkušenostem, jsem si uvědomila, že vesnice nebo farma není život pro mne. Chci zůstat ve městě. S tímhle uvědoměním ovšem přišla nejistota. Co budu moct s tímhle vzděláním dělat? V oboru prakticky nic, snad jen nějakého obchoďáka ve firmě s krmivy, což je přesně ten typ profese, na kterou se vůbec nehodím. Když si projíždím pracovní nabídky, přepadá mne docela reálná obava, že skončím v mekáči.
Poslední rok si uvědomuji, že opustit práva byla chyba. Zahodila jsem dobrou šanci a i určitou prestiž. Možnost pomáhat lidem a být prospěšná pro společnost a přitom dělat, co by mne bavilo. Napadlo mne se vrátit. Samozřejmě by to nebyl žádný studentský život, musela bych si najít práci, která by šla se studiem skloubit, ale pokud si pamatuji, každý den v týdnu výuka určitě nebyla, takže by to snad šlo. Pět let se dá vydržet leccos.
Jenomže - nikde není psáno, že pak najdu dobrou práci. S tátou pracovat nemůžu, nemá tolik zakázek, aby nás to uživilo oba. Taky nevím, jestli bych to studium vůbec ještě zvládla, paměť už není jak bývala 
a už jsem tím vším studováním taky unavená, děsí mne představa psaní další diplomové práce. A v neposlední řadě - už je mi 26, skončila bych v 31 letech. Radši bych měla děti a byla podporována manželem, ale najít si partnera je pro mne těžké, proto se musím spoléhat jen sama na sebe a hledat nějakou cestu, jak se zajistit.
A to je tak nějak všechno. Děkuju, že jste si to přečetly a ptám se - co byste dělaly na mém místě vy? Věřít, že o mne budou i teď v nějaké firmě stát a najdu si uspokojující práci anebo se pokusit zlepšit si startovací pozici dalším vzděláním? Nevytvořila jsem si jenom představu, že pak půjde všechno lépe?
Poslat SZ
Galerie obrázků
Pořád nevím co chci v životě dělat a jaká profese by mě měla živit abych byla šťastná. 
