Rodiče mě pořád berou jako malé dítě

Ahoj holky,
potřebuju se vyspovídat a popřípadě se dozvědět nějaké rady, protože už vážně nevím, co dělat. Je mi 20 a v květnu budu maturovat, už víc jak 5 let jsem spolu s o 10 let starším, finančně zajištěným přítem a chtěli bychom konečně začít žít spolu. Jenže rodiče a to především matka mě nikdy nepřestane brát jako dítě, ať mi bylo 15 nebo 18., takže stěhování mi jednoznačně rodiče zatrhnou a i kyž se přestěhuju proti jejich vůli tak se mamka asi nervově zhroutí. Jsem bohužel jedináček a vymodlené dítě, v mladším věku dost nemocná, takže si mě v podsatě tak nějak "vypiplali" a hlavně máma je na mě a nenormální péči o mě strašně závislá. Kdyby normálně chodila do práce tak bych doma ještě aspoň do ukočení stření škoy klidně zůstala, ale pracuje na směny, především o víkendu a přes týden je skoro pořád doma. Školu mám ocela náročnou, každý den se v podstatě do večera učím a mívám na 7, takže když příjdu třeba ve 4 odpoledne ze školy, kde jsem 10 hodin a ještě se musím učit, mohla by pochopit, že potřebuju chvíli pro sebe a ne být ještě naštvaná, že neodpovídám s nadšením na její dotazy (samé blbosti, např. jestli jsem se už uvítala se psem, jestli nevím něco nového a spolužačkách ze základky apod.) Ona se samozřejmě celý den doma nudí akorát klábosí s pejskařkama a čeká až ji začně Ulice! Když si s ním popovídám u oběda, tak ještě většinou leze za mnou do pokoje a nechce abych si zavírala dveře, aby tam mohl za mnou pes, takže soukromí nulové. A to je jenom jedna z mála věcí, které jsou dost nepříjemé. Nejhorší je její úplná obsese co se týče jídla. Pořád musím obědvat doma, neexistuje, že bych si třeba mohla občas se spolužačkami zajít po škole na oběd, musím prostě jíst zdravě, navíc musím hlásit co jsem si nachystala na večeři a nedovolí mi si ani chystat svačiny. Má přesně napsané kdy se vracím který den ze školy a jakmile bych přijela třeba o půl hodinky později domů tak hned volá, že měla strach a je naštvaná, že mi doma stojí oběd. A ty rozhovory s ní to je vážně na "úrovni", přitom budu příští týden podávat přihlášky na vš a místo aby semnou řešila alespoň výběr školy, tak vykládá o své práci a ptá se na semé kraviny. I když se snažím s ní třeba řešit důležité věci, problémy v rodině, moje plány do budoucna atd., tak mi příde, že mě neposlouchá a nezajímá ji to, protže vždy začně mluvit o věcech, které jsou o ničem. Taťka je sice v pohodě víc a dá se s ním bavit i o vážných věcech, ale když jsem mu říkala oproblémech máti tak se akorát smál a moc mi nevěřil a na stěhování má striktní názor, že není normální na střední už bydlet s přítelem. Už hrozně dlouho se těším, že budu bydlet s přítelem, se kterým si výborně rozumíme, budu míst svoji domácnost, miluju vaření, pečení a všechny domácí práce a péči o přítele dělám ráda, moc bych se chtěla konečně zcela osamostatnit. Co se týče školy, připravuju se zodpověně bez toho aniž by museli rodiče mít strach, že se třeba nebudu učit na maturitu. Naopak se právě chci přestěhovat ještě před maturitou abych měla klid na učení, protože doma nejen že mi matka otvírá dveře, neustále dole piští a žvatlá na psa, pořád vedle v pokoji klábosí s kamarádkmi apod, ale ještě mám hned za zdí partu studentů, kteří pouští hudbu třeba do 1 do noci a učit se tam taky kolikrát nedá. Byla bych moc ráda, kdyby jste mi napsaly jakožto nezaujatá strana svoje názory a poděliliy se o svoje zkušenosti, protože já už jsem opravu zoufalá a myslím, že toto už je za hranicí normální starosti rodičů o dítě.