Přehnaný strach o přítele

Rok, to je už dost dlouho. Strachem trápíš sebe i přítele. Nejsem si jistá, jestli ti tady někdo poradí něco smysluplnějšího než právě psychologa. Snad jen snažit se zejména v době, kdy je přítel na cestách apod. něčím zaměstnat, abys musela myšlenky soustředit jinam.

myslím, že po roce trápení je psycholog dobré řešení...za zkoušku to stojí

zkus psychologa, protože čím déle na to budeš sama, tím to může být horší, budeš se v tom utápět,
musíš mít velké úzkosti, zkus toho psychologa,

netrpíš nějakými úzkostmi nebo obsedantně kompulzivní poruchou?

Jestli to trvá přes rok, tak je už dost malá šance, že se s takovou úzkostí vyrovnáš bez pomoci. Nezavrhovala bych úplně návštěvu psychologa. Být Tebou zkusím zajít za psychologem, který má psychoterapeutický výcvik v KBT - při práci s úzkostí má tento terapeutický přístup dobré výsledky. Ovšem základem je (jako u jakékoli terapie) Tvoje motivace ke změně.

mě napadlo - zkusila sis s ním o tom promluvit? narovnu mu říct jaký máš strach a probrat to s ním.
A zkus se vžít do opačné situace, kdyby totéž prožíval on pokaždé, když mu zmizíš z dohledu. Ale jak píšou holky, myslím, že to je určitý typ úzkosti a psycholog by Ti mohl pomoct

Určitě doporučuji psychologa. Kamarádka se sice dokázala zbavit OKP, ale prý je to velice výjimečné (porazila úzkost tím, že dokázala porazit úzkost starší a hlubší). Byla s tím i v tom pořadu doktorKA. Ale u ní se nejednalo o něco tak úzce vázaného

Tohle sama nevyřešíš. Jeden můj bývalý přítel měl zase přehnaný strach o matku, pomohl až psycholog.

Nemyslí si, že toto popisované je normální vzorec chování..

Napadlo mě, že by možná mohla v tomto případě pomoci kineziologie.
Za zkoušku to podle mě stojí.

Holky, všechny jste moc hodné, vážně děkuji. Sama moc dobře vím, že psycholog by na škodu nebyl, ale opravdu to chci zvládnout sama. Cítím se totiž odhodlaná a mám v sebe důvěru, že to tak nějak zvládnu. Pokud se to nebude lepšit, zvolím toho psychologa. Ale ještě jednou děkuji.

Zajít k psychologovi pro mě není ostuda, ale znamení vnitřní síly. Přiznat si, že potřebuji pomoc - tu potřebuje každý a snad neznám člověka, který by neměl "kostlivce ve skříni". Po nějakém traumatu je to zcela pochopitelné. Hlavně ať je líp.

Reaguji na Rebarbora:
Děkuji!
Od doby, co jsem napsala na omlazení, jsem se fakt dala do boje. Vždy, když se začínám bát, řeknu si, že nemám důvod a že kdyby se mu něco stalo, vím to jako první. Už mi nepíše ani po cestě do práce či z práce a když mi déle neodepisuje, prostě si řeknu, že nemá zrovna čas a překonává se mi to líp. Nevěřila bych, že na sobě opravdu stačí jen zapracovat. I když vím, že mne ještě dlouhá cesta čeká...

to je dobře