Ztrácím svého přítele. Kvůli vlastním chybám

Ahoj, můj deníček teď bude asi obsáhlý. Zkrátka to ze sebe potřebuji dostat..

Jsme s přítelem už přes tři roky, oběma nám je skoro 20, s tím rozdílem, že já jsem v maturitním ročníku a on v prváku na vysoké.
Před půlrokem, když odcházel poprvé na kolej, měla jsem strach, že to náš vztah zničí a to i přesto, že celé čtyři roky na střední jsme také oba byli na intru. Říkala jsem si, že tam to bude něco jiného, bude tam velké pokušení, možnosti a zábava.
Jelikož jsme došli až sem, už vím, že se to zvládnout dá, pokud oba chtějí. Zvládli jsme překážky, hádky, žárlení (z přítelovy strany bylo kupodivu větší) a všechny ostatní trable, ale nyní začínám pochybovat...

Před zkouškovým jeho spolubydlící ze školy odešel, protože to zkrátka nezvládal a nebavilo ho to. Na té škole má přítel dost kamarádek ještě ze základky a v době, kdy jsme byli rozhádaní, domluvil se s jednou z kamarádek, že půjde bydlet k němu, aby ani k jednomu nedali nějakého "exota". No, když jsem se to dozvěděla, šílela jsem, cítila jsem se bezmocná a tak zraněná, ale byla to už skoro hotová věc. Neměla jsem odvahu přijít a říct: "Ne, bude to podle mě!" zkrátka jsem nechtěla být jak nějaká stíhačka, holka, která svého kluka drží pod pantoflem, chtěla jsem ukázat, jak jsem silná. Jak je silný i náš vztah.
První týdny jsem to tak skutečně brala. Byla jsem silná, "podporovala" jsem ho v kamarádství a stavěla jsem se k tomu tak, že jsme holky a je správné, když držíme při sobě. Tu holku znám, vím, že spolu kamarádí už hodně dlouho, má teď prý i rozjetého něco s jiným klukem, ale moje odhodlanost někam mizí ...

Nenávidím to, když sedím doma, stresuji se kvůli škole - čeká mě maturita, těžké přijímačky na VŠ, k tomu problémy doma a teď ta představa, že on je na koleji s cizí holkou, je mu asi fajn a já jsem doma sama. Připadám si jako "ta třetí". Oni tam jsou spolu a já čekám, až můj přítel přijede a pomůže mi zvládnout to těžké období.

Začínám z toho všeho šílet. Na přítele jsem často nepříjemná, útočím na něj a snažím se v něm vyvolat pocit lítosti nade mnou. Chci, aby se chytnul za hlavu a pochopil, že se opravdu trápím.
Jinou chvíli se zase snažím být v pohodě. Snažím se být na něj hodná a milá, nechci dělat scény, ale jakmile vidím, že on je k tomu všemu jakýsi pasivní, už zase šílím a jde na mě hysterie.
Snažím se s ním o tom o víkendu mluvit, ale on jen sedí, mlčí a nezaujímá k tomu žádný postoj. Pravděpodobně ho to štve. Štvou ho ty moje scény a to, že mu něco vyčítám. Kolikrát mi nabídne, že se od ní odstěhuje, ale to zase nechci. Připadala bych si jako jejich nepřítel, který zasáhl mezi ně a určitým způsobem by se proti mně "spikli". Je to začarovaný kruh, ať udělám cokoliv, bude to špatně.
Přála bych si, aby přítel zapomněl na všechny ty chvíle, kdy jsem nebyla v pohodě a snažila jsem se z něj vymámit jestli mě ještě miluje. Přála bych si, aby mi sám od sebe řekl, že mu na mně záleží a chybím mu, ale v poslední době to slyším čím dál tím míň.

Mám pocit, že se sobě vzdalujeme. Kvůli mému tlačení na něj, on se stahuje. Čím víc na něj tlačím, tím víc ho ztrácím. Ale já zkrátka potřebuji jeho větší "péči", když vidím, že se kolem něj cizí holka motá víc než já. Potřebuji víc slyšet, že i tak jsem pro něj ta jediná a dokonalá pokud mi rozumíte. V hloubi duše vím, že mě má rád, akorát to potřebuji cítit nějak víc hmatatelně.
Nemůžu mu o to už říkat, bojím se, že ho nakonec napadne to, že ta jeho spolubydlící nedeptá tolik, jako já a vlastně by se měl lépe s ní.
Vím, že by asi pomohlo to, abych na něj přestala tlačit a dala mu opět trochu volnosti jako před tím, ale tak moc jsem se do toho zamotala, že to snad už ani nepůjde. Nevím, jak na to. Mám strach, že když mu dám volnost, nebudu mu psát, tak mi uteče. Ale když budu tlačit, uteče mi také, už teď vidím, jak ho to štve.
Jen nevím, jestli s tím dokážu přestat, potřebuji slyšet, že mě má rád, potřebuji mu napsat, že je mi mizerně.

Na závěr zmíním, že si píšeme každý den. Napíšeme si ráno a až do večera si smskujeme, asi nemám opodstatněný důvod se o něj bát, ale i tak se bojím.

Jak byste se v takhle zamotané situaci chovaly vy? Kdybyste se dostaly až sem, jak byste z toho vybruslily?
Vím, že jsem udělala špatně, že jsem se nechala tolik ovlivnit emocemi, ale už se stalo ... do toho všechno ostatní, potřebuji mít tu jistotu alespoň u něj, když u ničeho jiného.

Děkuji