Strach z toho, že mi utíká život mezi prsty a že nikdy nebudu šťastná

V tom, co píšeš, je hromada obav a zejména předsudků. Každý nějaké má, což o to, ale než je neodbouráš, tak šťastná nebudeš . A v tom ti tady nikdo nepomůže, obávám se - takže tvé rozhodnutí navštívit psychologa je patrně správné.
V jakém městě žiješ a do jakého se stěhuješ ? Neptám se na konkrétní místo, ale na velikost. Třeba pokud se "zahrabeš" kdesi v maloměstě, tak s prací i s chlapy to tam moc růžové nebude. Nebylo by lepší zkusit si najít práci někde jinde ?
Četla jsem deníček, kde vám to s přítelem neklapalo, protože přítel chtěl stavět a ty jsi jaksi měla pocit, že ti ujíždí vlak, což je nesmysl. Zkus brát život z té lepší stránky : vztah - nevztah plný rozchodů a schodů končí ( sama jsem takový měla a zpětně jsem ráda, že je to konečně za mnou ) , bydlení najdeš dneska skoro všude díky internetu, s prací to bude horší - ale nehaž předem flintu do žita, ... a vztah najdeš zrovna tehdy, když si na něj ani nevzpomeneš. Nebo na to zkus alespoň nemyslet. Chlapi mají takové nějaké podvědomí, které okamžitě odhalí, jaké s nimi máš úmysly a pokud to hned na prvním kafi zavání plínkami, tak zdrhají ( to je třeba taky předsudek ¨)
Zmiňovala jsi, že máš sestru dost "od rány" - ta tě nějak nemůže dočasně vyhrabat z té tvé letargie, že byste spolu něco podnikly, apod. ?

Ahoj, docela tě chápu..taky mě někdy přepadají takové obavy...četla jsem knížku a tam se psalo, že se máme zamyslet, jestli kdyby nám zbýval týden života, bychom žili život jako dnes....no vždycky mám pak pocit, že svůj život nežiju dostatečně....že mi něco utíká a že bych měla žít "více"...mít více zážitků. Jsem sama a moje šance na seznámení jsou špatné, protože pracuji z domu...ale jelikož to má plno benefitů, nechce se mi jít "do práce" jen kvůli seznámení...Do toho se mi rýsuje vlastní bydlení, kde budu úplně sama...tak se toho trochu děsím....
Jaké je řešení, nevím...nejsem ten typ, co po víkendech někde paří, neuspokojuje mě to, tak o to je to těžší....ale nejsi v tom sama

Reaguji na dadabus: Z Plzně se stěhuji do Opavy (takže ze 170 tísicového města do 60 tisícového města).

Reaguji na Lilitha: Tak to mě mrzí, že to máš podobně, ale aspoň víš, jak se cítím. Snad to bude u tebe taky brzo lepší!

Reaguji na mroskvicka: To mě na sobě štve. Já jsem odmalička takovej stresař. Vždycky se něčím vystresuju, jak přemítám, co bude a jak atd. a když je to za mnou a ohlídnu se, jak jsem se nervovala a přitom se to vyřešilo celkem snadno, tak si nadávám, že to za ty nervy fakt nestálo. Ale poslední dobou mám pocit, že bude jen hůř.

Každý v životě má prostě období, že se musí a chce se někam posunout a já jsem na mrtvým bodě. Poslední změna nastala před dvěma roky, kdy jsem si našla práci, ale od tý doby je vše pořád při starým...

Nesmíš svoje štěstí nebo pocity štěstí vázat na nikoho dalšího (přítele, třeba). Štěstsí musí vycházet z tebe samotné, z tvojí spokojenosti. Pokud tohle nebude, nikdo ti ke štěstí nepomůže, i kdyby ti snesl modré z nebe.
A nejhorší nepřítel na světě je strach. Ten tě dokáže svázat tak, že se nedokážeš pohnout z místa, pořád do tebe bude hlodat. Musíš ho překonat. Nejlíp tím, že ho sice můžeš pořád cítit, ale zároveň se na něj vykašlat a neposlouchat jeho "rady", prostě ho hodit za hlavu, jako by neexistoval, a odvážit se udělat to, co ti zrovna v daný chvíli připadá nejlepší.
Jestli nejsi s přítelem šťastná, tak ho prostě nech, a hlavně se neohlížej na to, jak žijí nebo co dělají ostatní. Věř, že většina z nich má hodně podobný pocity jako ty, i když se tváří spokojeně. Bohužel na světě je dost málo lidí, kteří se cítí opravdu tak, jak by chtěli. Ale hlavně, jak jsem napsala, podívej se hlavně sama do sebe, zjisti, co bys fakt, ale fakt chtěla, a zkus pro to něco udělat. Na všechny kolem se vykašli, protože ti budou akorát vše rozmlouvat... abys na tom náhodou nebyla líp než oni... anebo prostě proto, že oni svůj strach nepřekonali a pinoží se kvůli hloupostem

Chce to hlavně nesedět doma, vyrazit ven a ono se něco naskytne. Hlavně neventiluj tyto své pocity navenek, každého chlapa tím leda odradíš, jak budeš pesismistická, smutná, zamračená....a pak ti vlak opravdu ujede...život je krátký, dostali jsme všichni jen jednu možnost nějak život prožít, tak proč se dobrovolně trápit? K psychologovi klidně zajdi, ten se ti nevysměje. Držím palce

To je TAK přesné! A je hrozné, že se to týká často i nejbližších přátel....

K tématu: tyto pocity mám tak nějak už od puberty. někdy je líp, někdy hůř, snažím se dělat (aspoň občas) co mě baví ale s 30kou na krku bez přítele a dětí (které bych chtěla) mám také pocit, že to nějak proklouzává mezi prsty a já se jen honím za výdělkem abych splatila byt kde žiji sama

ano, taky se mi to zdá velice výstižné ... přátelství s těmi "nejbližšími" přáteli nezřídka bývá velice sporné.