Říkají vám lidé, jaké (ne)máte být?

Reaguji na Smoulinkaaa:
Ani já to nechápu... Normálně bych to asi probírala dýl, ale byla jsem opilá, tak jsem to dál nerozebírala... Jestli myslel to, že si nechám ,,všechno" líbit nebo já nevím. Ale on mi taky zrovna nemá moc co říkat, nejdřív by si měl zamést před svým prahem.
Jinak s tebou souhlasím. Buď mě máš rád takovou, jaká jsem, nebo nazdar.

Reaguji na ragazza:

Bud to hod za hlavu (což bude nejlepší) nebo se ho zeptej jak to tedy myslel

Jojo, to je nejlepší hodit to za hlavu a neřešit to protože kdybys ses nad vším musela pozstatvovat a o všem přemýšlet, tak bys měla hlavu nevím kde...

Tak to mně zase v onom kritickém pubertálním věku každý pořád říkal, jak jsem vychrtlá, že vypadám jako kostlivec, nemám "zadek jak pořádná ženská" atd. Od příbuzných a kamarádek až po učitelku, která mě měla za anorektičku. A to bylo pořád, měla bys přibrat, měla bys víc jíst... Přitom kdo mě znal, tak věděl, že jím za dva. Dokonce jsem musela donést potvrzení od doktorky, že jsem zdravá... A teď, ve 22 letech, když jsem konečně nabrala pár kil - mám 55 kg na 171 cm, tak mi zase několik lidí řeklo, že jsem tlustá! Vím, že to myslí oproti dřívější době, ale stejně mě zaráží, jak mi lidé bez servítků řeknou něco takového. Já bych si nikdy nikomu nedovolila říct, že je hubený/tlustý, má velké břicho... to radši neříkat nic.

Reaguji na Teuska:
Snažím se! To je můj boj.
Reaguji na Persefoné:
Něco jako já, jsem prostě od přírody štíhlá, jím, hodně jím, ale držím si svou váhu. A občas mi pár lidí řeklo - ty jsi tak hubená, jez, měla bys přibrat... A stejně jako ty, za a) ať se lidi starají především o sebe a za b) ani já bych nikomu neřekla (i když si to myslím) - jsi tlustá, máš křivé nohy, nos... Cokoli. Prostě touha lidí starat se a hodnotit druhé je zarážející. A pěkně mě štve!

Reaguji na Persefoné:

Naprosto souhlasím!
kolikrát si říkám, jestli je to vážně tak nebo lidi třeba závidí... já jsem byla taky hubená jak jsem byla mladší a říkali mi to holky, který byli pevnějí... no a jsme u toho, já bych se jim nedovolila říct, že jsou takové a takové...

Reaguji na Smoulinkaaa:
Asi opravdu to bude tak, že oni mají nějaký problém (a mám to hodně potvrzeno ze svého okolí), tak chtějí, aby se ostatní cítili taky nějak hůř. A proto ty narážky, jsi taková, buď jiná, jsi moc hubená/tlustá apod. Aby zakryli, že oni jsou ti slabí, nejistí atd.

Reaguji na ragazza:

Já si to právě myslím, že to dělají lidi, kteří jsou zamindrákovaní nebo mají komplex z určité oblasti jejich těla.

vyposlechnu si to, v hlavě si přeskládám, zda to co říká je pro mne přínosem či ne. Pokud ne, vypouštím uchem ven. Pokud ano, pak v hlavě podržím a zamyslím se nad tím. Ale pokud mi někdo řekne že jsem arogantní/málo průbojná věřejně na párty, rovnou pouštím z hlavy ven. Usmívám se, pokyvuji hlavou a myslím si svoje.

já bych řekla , že ten ten kdo má problém sám se sebou má prostě problém i s druhými , takže ať si co chce kdo chce říká...... , mě to nedělá vůbec niic.

S tím musím souhlasit..začala jsem kamarádit s jednou kolegyní, ale když mě pořád na něco upozorňovala, třeba proč si nedám francii a mam růžový lak(vím, že by ji na nohách chtěla, ale nemá na to pěkné nehty), nebo proč ještě nemáme lustry(bydlíme v novém) ona u rodičů. Nebo jsem přibrala a ona mi říkala nee takhle ti to sluší, klidně můžeš ještě nabrat
Nebo proč říkám to a to..no děs! už nejsme kamarádky..ty její otázky a upozorňování mě vytáčely, protože já jsem pěkná holka..mam přirozeně pěkné nehty, dlouhé vlasy, řasy, skvělého přítele, byt..a prostě to byla závist..která bohužel hodně přátelství zničí.

tak to bych přesně chtěla umět!neumim se bránit

ani já ne..každý je nějaký..

Já myslím, že se to moc hrotí, Přece, když mi koš řekne, že jsem moc poddajná, tak to neznamená, že mě poučuje a shazuje. Prostě to často člověk plácne jen tak nebo to myslí dobře....A co si z toho ta druhá strana odnese je na ní.

Jakékoliv "nálepky" s označením bytostně nesnáším, ale v dnešní době zdá se jsou celkem rozšířené. Jednou ve spěchu špatně zaparkujete - už jste bezohledný hulvát, jednou více vypijete, už jste jednou provždy notorik, jednou jste v nepohodě po noční a použijete ostřejší slůvko a už jste za sprosťačku ... Moje máti jednou upekla koláč na nějakou podnikovou oslavu a nakrájela jej podle pravítka, poněvaž se ji ten den trochu ruky třásly - zahlédla ji kolegyně a máti se už desátým rokem vzteká, že se o ní v práci pořád mluví jako o puntičkářské pedantce, která musí všechno mít tip-top
Co se týče dobře míněných rad, řekla bych : "Všichni chtějí mé dobro - nenechám si jej vzít "

Myslím, že ve svém věku (pár do třiceti ) jsem už hotová osobnost, takže si ani neumím představit, že by mi někdo takto "radil" = rýpal. Samozřejmě kolem dvacítky jsem to na talíři měla, ale nemůžu říct, že neoprávněně. Naprosto osvědčenou metodu má můj kolega: zasměje se a přihodí třeba "jo, jo" s pohledem jinam. Čili to odkývá takovým tím stylem "moc mě tvoje tlachy o počasí nezajímají, ale jsem zdvořilý." Vtip je v tom, že dá najevo, že je to pro něj tak nedůležité, že mu to nestojí ani za protiútok, natož peprnou odpověď.
Pokud ten dotyčný je tupější než průměr, tj. má v sobě opravdu velký problém, tak už nezbývá než mu normálně a v klidu říct, že mě jeho řeči moc nezajímají a že fakt nevím, o čem bych se s ním měla bavit. Na mě jako případného rýpala by to zabralo 100%.
Otázka je, jestli to bude fungovat, i když zbytek chování (nejistota, ujišťování se, zájem o názory na svou osobu) tomu nadhledu neodpovídá.

tohle je SUPER!!

Na toto je specialista má máma a ani po mé třicítce ji to nepřešlo.

Onehdá, když zas líp věděla co mám a co ne, jsem na ni hodil chápavej pohled a povídám: "Jsi spokojená s tím, jak jsi vychovala mně a bráchu?" Prej že ne, ale že to nevzdává. Odvětil jsem: "No vidíš, ve dvou exemplářích sis mohla vyzkoušet, že ti tato činnost zjevně nejde. Nebylo by tedy od věci, věnovat se něčemu jinému, v čem můžeš uspět?"