V ostatních životních situacích nejsem žádný velký suverén, ale nepřijde mi, že bych se projevovala nesebevědomě. Paradoxní je, že podle mnoha lidí působím sebevědomě, nebo na mě přinejmenším není znát, že jsem třeba nervózní nebo nejistá. Jakmile jde ale o vztahy, tak ztrácím pevnou půdu pod nohama.
Opakovaně se mi ve vztazích děje totiž toto (měla jsem dva vztahy, nyní mám třetí): ze začátku vztahu si připadám nádherná, sexy, žádoucí, užívám si to, že jsem středem pozornosti přítele. Vůbec nežárlím na jiné ženy, je mi úplně jedno, kdyby se za nějakou otočil, nebo že se mu líbí ta a ta herečka. Jsem nad věcí, jsem si jistá sama sebou, vůbec se nebojím, že ho ztratím, nevadí mi, že by se mu mohl líbit někdo jiný, protože vnímám a myslím si, že tomu tak ani není, protože mě partner bere jako tu nejlepší ze všech.
Po nějaké době vztahu tohle začíná vyprchávat a já jsem ostražitější a začínám trošku žárlit. Nedávám to najevo, protože vím, že je to trapné, ale mám to v sobě. Po delší době vztahu už jsem sama se sebou hodně nejistá. Trápí mě, že by se mu mohla líbit jiná žena, připadám si, že pokud by se mu někdo jiný líbil, tak já na ní nemám, že x jiných žen je daleko krásnějších, zajímavějších, vtipnějších a víc sexy, než jsem já. A když zjistím, že se mu líbila nebo líbí žena, která je úplně jiný typ než já, jsem z toho hrozně smutná, a říkám si, že taková já nikdy nebudu, když ani nejsem ten typ. Prostě si připadám nedostačující, nezajímavá.
Strašně mě tohle ničí, protože vím, že to není normální. Ale nevím, co s tím mám dělat, všechny rady na zvyšování sebevědomí jsem zkoušela, ale to pomáhá pouze přechodně. Navíc, jak jsem psala výše - nepůsobím nesebevědomě ani nejsem žádná šedá myška. Paradoxní je, že jsem hezká (sama sebe vnímám jako normální holku, ale vzhledem k tomu, co říkají ostatní a jak se na mě někteří muži otáčejí na ulici, tak asi můžu říct, že vypadám dobře), mám pěknou postavu, jsem inteligentní, mám hodně koníčků, takže u mě nehrozí, že se nudím nebo tak. Jsem sice introvert a nemám moc kamarádů, ale jinak jsem celkem spokojená. V životě jsem si splnila některé mé velké sny, a za některými si stále jdu. Ale co se týče sebevědomí a srovnávání se s jinými ženami, jsem na tom opravdu špatně. A chci to změnit, protože vím, že to ničí jak mě, tak i samotný vztah.
Nevím, proč se všechny moje pochybnosti a žárlivost vynoří až po nějaké době vztahu, proč je to takový skok. Možná proto, že už ten vztah není nový a vzrušující, nebo proto, že si myslím, že mě partner poznal víc, a už mě nemůže tak obdivovat (což je blbost). Anebo třeba proto, že se všichni muži po nějaké době vztahu přestanou chovat tak zamilovaně a dávat ženě najevo tu vyjímečnost. Nevím....ale chci to změnit.
Máte s tím některá zkušenosti? A nevíte, co by mi mohlo pomoci?
Poslat SZ
