Partner si našel po 7 letech jinou.

Ja vím ze jsem udelala chybu. Ale rikala jsem si že lidi delaji chyby a měla vy se jim dát sance. Ano. Doplatila jsem na to. No už je pozde ..stalo se. Proste me to boli. Cítim se zrazena a pospinena. Akorat nechapu proc mi teda riká ze me miluje. Uz mi prijde ze se mi tim snad vysmívá.

Reaguji na Mandelinka:

Vidis a ja se v tom plácám už víc jak měsíc a pořad ta uleva nepřichází ikdyz se snažím si řikat jak za to nestojí.

Pomáhat by měl člověk někomu proto, že chce, nebo že mu na něm záleží, ne proto, aby se jednou dočkal vděku. To už je taky vypočítavost, takže proč by ta jeho měla být horší. On tě možná využil, aby si materiálně pomohl, ty jsi využila zase jeho, když jsi za svoji pomoc čekala jeho oddanou a nekonečnou lásku. Byl to mezi vámi takový obchod.

V prčicích a zadlužená jsi kvůli sobě. Nikdo tě nenutil ho podporovat, to jsi dělala pro sebe (i když si myslíš nebo namlouváš, že pro něj - viz shora).

To jenom tvoje vlastní mínění o tobě. Proč by ses jinak cítila pošpiněná někým, kdo se podle tebe chová jako ten největší h.a.j.z.l? Jak by tě mohlo pošpinit něco, v čem jsi nevinně?
Já bych řekla, že minimálně podvědomě moc dobře víš, že jsi prostě udělala chybu, možná se nechala tzv. zneužít. Ale v podstatě máš hlavně strašný vztek, že k tomu došlo, ale nezvládáš ten vztek nasměrovat tam, kam patří - proti svýmu vlastnímu jednání a tomu, proč k němu došlo. Proto se ti nikdy ulevit nemůže, dokud si nepřipustíš, kde je vlastně ta zásadní chyba, která tohle všechno nastartovala. Místo toho se budeš užírat... a tím k sobě přitahovat zase jenom samý nepříjemnosti a špatný lidi, protože z tebe bude ta ukřivděnost a negativita vyzařovat.
Přestaň se litovat a čekat politování od ostatních, řekni si, že nikdo ti nestojí za to, abys kvůli němu brečela nebo byla zničená a v těch prčicích. Věřím, že jsi ve špatné a možná zoufalé situaci a že tě takovýhle rady spíš vytočí než naopak. Ale ono ti stejně nic jinýho nezbude. Tak si řekni, že za chyby (?) se prostě platí. Ten otazník jsem tam dopsala proto, že si myslím, že všechno, co se nám v životě stane, je jenom součást toho, k čemu jsme spěli svými postoji delší dobu a co nás má konečně trknout, abysme si uvědomili, jak zcestně jsme mysleli. Takže znova: Zapřemýšlej opravdu sama k sobě upřímně a bez sklonů k sebelítosti a sebeomlouvání o tom, proč jsi udělala věci, který jsi udělala, a proč jsi kvůli nim dneska tam, kde jsi. Bez toho se dál nedostaneš, ale naopak jednou uděláš zase něco podobnýho. Zkus přemýšlet bez předsudků (např. že ten, kdo pomáhá, to nutně myslí dobře, a že být sobec je nutně špatný... nebo že Zákon přitažlivosti nefunguje ).

Já se totiž začala věnovat něčemu jinému. Pustila jsem se do věcí a aktivit, které byly mým snem a začala jsem na sobě makat. Tak abych byla spokojená sama se sebou.
Sice jsem nasadila neskutečné životní tempo, že jsem občas byla na pokraji sil a padala jsem na hubu a pomalu se bála vlastního diáře... Ale dokázala jsem fungovat a nebylo mi zle.

Víš, já myslím, že to rozseknout doopravdy nechceš. Kdybych věděla to, co ty, v prvním a jediném telefonátu bych ho vypakovala z bytu a tečka. Vem rozum do hrsti, věnuj se synátorovi, určitě nepotřebuje ve svém věku vidět maminku v depresi, a čerpej tu lásku od něj.
Vím, že to není lehký, ale tys už tu dostala tolik rad a stejně si jedeš jako kolovrátek tu o sladkých řečičkách. Na ty se vys*r.
Fakt nemívam ve zvyku být sprostá, ale někteř lidi jsou prostě na facku a ta jediná je probere.