Neumím žít sama se sebou

Nedokážu ti poradit, jen ti povím, že v tom nejsi sama Já si pořád namlouvám, jak se mám vlastně skvěle, že mám super kamarádky, rodinu, školu i práci, která mě baví, ale ono to bez toho chlapa a času tráveného ve dvou prostě nějak neni ono

Ve většině času to mám obráceně. Já neumím žít s někým. Mám ráda když můžu být sama, nemusím se "zpovídat" s kým jdu na nákupy, s kým si posedět na kafe, můžu přijít domu kdy chci bez otázek "kde jsi tak dlouho" apod. Bez chlapa si prostě můžu dělat "co chci" a nemusím být odkázaná na něj. ALE je tu hodně velké ale.. Pochopitelně mívám dny kdy mám v hlavě přesně tohle: Říkám si, venku je tak krásně, a není nikdo, kdo by se mnou šel na romantickou procházku...Navíc mám kolem sebe samé zadané kamarádky, takže je někam vytáhnout je občas bo ale u mě je třeba i problém vytáhnout někam mě, když jdou samé kamarádky s chlapama a já jim tam mam křenit

Jsem sama rok a půl, nejhorší to je teď v létě a o vánocích, kdy člověk tu druhou polovičku prostě potřebuje. Ve zbytku roku mi to ani tak tragický nepřichází

Jediný co můžu říct je, že jsme obě fakt mladý a "ten pravý" jednoho dne přijde. Naděje je tu vždycky Nemá cenu to lámat přes koleno, myslím, že zrovna tobě by samota pomohla. Skákat ze vztahu do vztahu je podle mě nejhorší co člověk může udělat

Reaguji na Janča92: Jsi můj člověk. Já jsem ráda sama.

Hlavně nikoho nehledej, těch chlapů ještě bude uvidííš. Láska si najde sama takže ono to jednou přijde, takové to hledání je na ***. Mám přítele a kamarádky se taky na mě někdy naštvou že s němi nejdu na diskotéku a taky vím jaké to je. Je léto zkus jim navrhnout aby jely někam na víkend do kempu nebo tak vezmou i přítele oni budou spokojení budou tam mít přítele a ty taky že nebudeš sama. To ti jedině prospěje takový víkend a uleví se ti trochu odpočinku od reality. A třeba někoho zajímavého potkáš!

Jéé, mám to úplně stejně, tedy ne žádná sebelítost, ale to s tím programem - mám ráda, když mám "nabito" Ale mám teda i psa, tak není nikdy problém cokoliv vymyslel. Myslím, že není špatné být tím společenským člověkem, který tu společnost má rád a být sám pro něj není nic moc. Já třeba sama ráda sportuji, brusle, běh, vařím.. Chodím se psem. Jsem přes rok sama po dlouhodobém vztahu a věk 27. Snad se teď něco rýsuje, tak je i nějaká ta romantika Základem je mít kolem sebe několik fajn lidí, se kterýma se dají podnikat věci (ano, i ty zadané kamarádky.. nebo si někoho na podobné akce klidně najít). Řekla bych, že to je o povaze a ne o tom, že bys nutně neuměla být sama. Občas stačí

4 měsíce sama... holky,já jsem sama přes 4 roky od "normálního dlouhodobého vztahu"..

Člověk si asi na tu samotu časem zvykne,ikdyž mívám přesně tyhle pocity:

"[i]Navíc, řeči přátel, že jsem krásná a úžasná holka, a jistě si brzy někoho najdu, mi příliš nepomáhají. " [/i]
-> přesně Beauty. L..to miluju, a nejvíc,když dodají,že jsem určitě vybíravá... Samozřejmě jsem z toho i špatná,že jsem tak dlouho sama, málokdo si to umí představit,ale mám dost aktivit,že se snažím na to nemyslet. Spíš mi vadí,jak mě furt řeší okolí...

Každopádně lepší sama,než se do ničeho nutit,nebo být s nějakým, kdo za to nestojí.

přesně tak bohužel mé okolí má pravdu, já vybíravá opravdu jsem.. měla jsem nějaký nabídky, vztah bych brala, ale prostě když se mi ten dotyčný nějakým způsobem nelíbí nebo mě fyzicky nepřitahuje tak proč s ním být?! možná to je povrchní, ale myslim, že nikdo nebude s někým kdo ho absolutně fyzicky nebere nečekam na "pana božského", ale snad chápete co tím myslim
Nicméně si taky nedovedu představit, být s někým jenom proto abych mohla říct, že mam přítele, že nejsem sama. To podle mě nemá cenu..

Reaguji na Janča92:
Jsi taky můj člověk! jako bych četla svoje řádky...Uznávám,že vybíravá jsem,ale nevidím na tom nic špatného. Ale nemyslím si,že nějak přehnaně,důležitá je pro mě chemie,když tam není,neumím se do toho nutit. Ale snažím se nezatracovat vše po prvním rande,jdu třeba několikrát, protože už jednou se mi stalo,že jeden kluk se mi ani nelíbil, přišel mi jako frajírek...Pak jsme se sešli znovu a nakonec jsem začla být z něj poblázněná... To,že jsem pak po 2 měsících randění zjistila,že žije stále se svou bejvalkou a do toho už má ještě další holku,je už jiná kapitola.....

Každopádně,holky,které jste samy třeba "jen půl" roku, nezoufejte - jsou tu další,které jsou na tom hůř A věřte,že si přijdu dost divně,vím,že člověk musí začít hledat u sebe,kde dělá chyby,ale nezvdávám to,věřím,že se nějaký ten princ najde

Sebelítost, prázdnota... Ty sis vlastně na tu svou otázku sama odpověděla: Nedokážeš být sama, protože bys na tyhle pocity myslela, což nechceš. Jenže řešení tohohle problému není v tom, že se budeš pořád obklopovat lidma, který ti nedají na tyhle věci myslet. Pokud nedokážeš být sama se sebou, měla bys přemýšlet, jaký máš problém sama se sebou. Máš pocit, že když na tebe někdo nemyslí a nemá tě dostatečně rád, tak nejsi celá... Co to znamená? Že ty sama k sobě tohle necejtíš, tak to potřebuješ doplnit z jiných zdrojů, tj. od jiných lidí.
Takže moje rada: Najdi si, co je tvůj životní problém, a buď ho vyřeš, nebo si řekni, že to vlastně problém není, a hlavně začni mít sama sebe ráda Láska od jiných lidí je dobrý zpestření, ale nikdy tě neudělá šťatnou, jestli se nebudeš mít sama ráda.

Ahojky.... môj príbeh:
Mám 25 a kvôli bývalému priateľovi žijem a pracujem v cudzom meste 250 km od domova....Rozišli sme sa v marci viacmenej skoro po roku spoločného žitia. Boli sme spolu samozrejme dlhšie.... prvýkrát 2 roky, potom na 5 rokov rozchod a druhýkrát rok a pol so spolužitím.....

Opustila som svoju rodinu, zázemie, priateľou s vidinou, že nám to druhýkrát vyjde, že budeme spolu. Rozišli sme sa a ja osm zrazu ostala sama v cudzom meste.... Ano nejakych znamych tu uz mam, ale z 90% sú to JEHO kamaráti.....

medzitým som sa dala dokopy s úžasným chlapcom a dosť som sa na neho za tých pár mesiacov namotala, ale tým, že som predtým s niekým žila, mám potrebu byť vkuse s ním....čo i len predstava , že nepríde večer ku mne je frusstrujúca..... Veľakrát ma chytá stiesnenosť a úzkosť, potom začnem plakať, že som sama.... pritom sama niesom. mám fajn priateľa ktorý býva 5 min odomňa.

Primárna príčina je však asi to, že mi ako bábatku zomrel otec a jaksi sme s mamnkou mali veľmi silne maternske puto, ktoré som pretrhla tým, že som sa odstahovala....viem, že aj pre nu je to tazke, po tom rozchode vo februari mi plakala do telefonu aby som sa vrátila... coz by som aj velmi chcela, ale na druhej strane viem, ze mam 25, mam tu pracu a chcem byt samostatna