Bez empatie, bez soucitu

Hroznou scénu jaká jsem mrcha, jsem měla cca 4 roky zpět. Kdy se kamarádka rozešla s přítelem a hrozně ji z toho hráblo, nebyla schopná skoro rok normálně fungovat. Pořád se jen dívala ex na FB s kým randí a co dělá, prostě hrůza. Nenechala si rozumně poradit a tak jsem to po čase vzdala.
Začalo nehorázný citový vydírání, jak na ni se*u, jak se chodím bavit atd... Pokaždé když mi napsala jestli mám čas a já zrovna měla něco domluveného tak jsem slyšela jen: "Hmm, tak si to tam užij." A přitom jsme se dřív bavili hodně a byla to v pohodě holka.
Jakmile mi začala zakazovat se bavit s ostatníma, tak jsem to prostě utla. Pár měsíců jsme se nebavili a pak se vzpamatovala, omluvila a bylo vše OK. Ale ta doba před tím, děs... Neustálé statusy na FB jaká jsem necita, jak jsem se já změnila... Občas ty lidi fakt nechápu..

Ahoj,
Někoho, kdo otěhotní v patnácti letech, nebo koho nepřijmou na VŠ přeci není důvod litovat. Upřímně holka je blbá, že nepoužila ochranu nebo nebrala HA, no a ten co pohořel u zkoušek na VŠ si za to prostě může sám, protože se dostatečně nepřipravil. Holt nejdeš se stádem, a to je dle mého názoru velice dobře, také jsem někdy přehnaně upřímná, a lidi si to občas moc berou, ovšem jsou i tací, kteří si to vezmou k srdci a zamyslí se nad tím. Být empatická znamená soucítit s někým, když se mu stane něco zlého za co sám nemůže (umře mu příbuzný, bude mít těžkou havárii, či jej nepřijmou na vysněnou pracovní pozici). Lidé jsou dnes takoví, že neví coby řekli, a tak člověka začnou litovat, nebo mají strach vyjádřit upřímně svůj názor, a tak jej raději politují, nechápu to, ale je to bohužel tak. Takže buď v klidu, mrcha fakt nejsi

Reaguji na Kristýnka23: To neřeš. Problém bude jedině v tom, že jsi nenarazila ještě na ty správný lidi, co se dovedou nad fňukaly povznýst a sdílet to s tebou. Zapadnout do party se správným černým humorem by ti mohlo prospět. Protože né všechno v životě je drama, i když se tak spousta lidí tváří. Zůstaň jaká seš, nenech si namluvit, že je něco špatně, a přeju, ať najdeš lidi, kteří ti sednou a nebudeš se s nima cítit "divná".

tak to potom jo také rozlišuju pokud se někdo rozchází desetkrát nebo nečekaně po letech, kdy je to šok...

přesně.

musím to tu jít dočíst

souhlasím.
Já měla nedávno tu čest s hodně neomalenou nedospělou holkou, která si absolutně nevidí do úst, tak to asi furt ve mě rezonuje. Promiň.
Jinak jsem taky hodně upřímná a celý život se to učím trochu korigovat, protože to může druhé mrzet.

to rozhodně neznamená, že jsi bez empatie a soucitu
S tím bych si hlavu nedělala

Jinak ještě mi to nedá, ale i takové ty tvrďácké holky jsou občas přecitlivělé. Napovrch je to třeba samý černý humor a pak mi pláčí na rameni.... na každého jednou dojde. Jedna moje kámoška prohlašuje, jak si moc rozumí s klukama, kteří se s ničím tolik ne.erou jako holky... a pak mi ta samá vykládá o takových ptákovinách a "problémech", že valím oči!
Druhá, už bývalá kámoška, zas preferovala z podobného důvodu (údajně) přátelství s kluky, muži. Pak jsem se jí teda hodila já a x měsíců to vypadalo jako přátelství, ne extrémně blízké, ale přátelství. Sice mi vadilo její přebujelé ego a že mě někdy tak hezky využila (já to brala jako normální pomoc, ale časem mi došlo, že je to možná fakt už využívání), ale říkala jsem si "čert to vem" až jsem jednou bouchla. Což jsem si dovolila fakt moc. Přítel, který do toho našeho přátelství docela viděl (trávili jsme čas i všichni tři, či vícero... někdy) mi řekl, že je jasné, proč jí nefunguje přátelství se ženami. K těm svým kamarádíčkům si mohla dovolit mnohem víc než k jakékoli ženě. Mohla je využívat, chovat se k nim hnusně, a jim to nevadilo... protože někteří se i dočkali více než přátelství... což o tohle já fakt nestála. jsem velmi silně hetero...

Jinak jedním dechem dodávám, že na své mužské přátele nedám dopustit. Mám tedy víc kámošek ženských, se kterýma se dá probrat úplně všechno (jak tu někdo zmínil nehty, to mě nebere a i mnoho mých kámošek, spíš sportovního či jiného založení), ale vím, že i mezi muži mohou být super kamarádi (především když jsme se seznámili s tím, že mám dlouholetého přítele a je to jasná věc, že jen přátelství).

No v pohodě. A ono je taký dobrý rozlišovat "být upřímná" a "být zlá". To, že někomu řeknu svůj upřímný názor, i když to dotyčný nechce slyšet, ještě neznamená, že jsem zlá. Takže upřímná můžu koneckonců být i k někomu, kdo má za sebou těžké životní chvíle, třeba i to úmrtí. Zlá nebývám. I když osobě, která pořád fňuká, jak je tlustá a já jí řeknu, že řečma o tom ještě nikdo nezhubl, to tak možná nepřipadá

Reaguji na Alya: jj, přesně. já taky preferuju konstruktivní kritiku, když už.