Uvnitř mě se bije jedna emoce s druhou, vztek a úlevou, strach a pocit viny, utrpeni a mnoho jiných.. negativní bohužel převažují a nejhorší na tom je fakt, ze se to děje jen uvnitř, navenek už nedávam nic znát, a proč?
S manželem máme krásnou roční princeznu. Bohužel nam to pred paUvnitr me se bije jedna emoce s druhou, vztek a ulevou, strach a pocit viny, utrpeni a mnoho dalsich.. negativni bohuzel prevazuji a nejhorsi na tom je fakt, ze se to deje jen uvnitr me, navenek nedavam nic znat, a hned vysvetlim proc.
S manzelem mame krasnou rocni princeznu. Bohuzel nam to před par mesici ve vztahu skřípalo a já jsem si našla jiného, po chvíli se to provalilo, byla jsem zaslepená a chtela jsem pryč ze stereotypu. Sbalila jsem věci své i dcerky a nastěhovala se k tomu druhému. Nevím, jak ho nazyvat, jméno nedokážu ani vyslovit,budu o něm psát jako o ,,tom druhém,,.
První týden- pohádka, byla jsem jako na obláčku. Byla to láska jako trám... Dcera jej milovala. Říkala mu tati od začátku a sama od sebe..... On miloval ji a vidět je spolu bylo mým každodenním štěstím.
Chyběl mi můj manžel? Ano a moc, ale snažila jsem se jej vytěsnit jak to jen šlo a komunikovat jen kvuli malé.
Po týdnu harmonického vztahu s ..tim druhym.. se začal růžový obláček protrhávat, jeho chování se změnilo a stupňovalo k horšímu. Nechci popisovat detaily, ale některé chvíle nikdy z pameti nevymažu i kdyz bych moc chtěla.
Zlé chvíle převažovaly nad dobrými, přesto jsem byla pořád zaslepena a začla s nim po měsici vztahu řešit otázku vlastního ditete. Nevim kde se to ve me vzalo, ale touha mu dat dítě byla nepřekonatelná...
Stale jsme se ale hádali, kvuli vážným věcem. Často jsem plakala kdyz nebyl doma a přála si vratit čas... ale i tak jsme se o dítě snažili ...
hadky se vystupňovaly do takove míry, že v den kdy jsem zjistila, ze jsem těhu, jsem se rozhodla odejít a uprosit manžela at me vezme zpátky.
souhlasil.
ten druhý brečel a prosil, psychicky mě skrz nase ,dítě, vydíiral.
Odstěhovala jsem se s malou k manželovi, o mèm stavu vědel a nenutil me k zadne možnosti, byl rozhodnutý me podpořit tak ci tak.
Odjakživa jsem absolutně proti potratům a ocitla jsem se v situaci, kdy bych se vůči manželovi nezachovala zrovna hezky (zase). Jak by to vypadalo, kdybychom spolu vychovávali dìte, jehož otec je ten, za kterým jsem mu s dcerou utekla?
Několik dní jsem se nehla z bytu, utápěla se v depresích, nespala jsem, nejedla, utápěla se ve vlastních chybách a nenáviděla se za to, že se nevyhnu dni, kdy dobrovolně podstoupím potrat.
Udělala jsem chybu a ,mimi, pojmenovala. Mluvila jsem na ni, hladila ji a představovala si její pusinku, a takové myšlenky jsem střídala s myslenkami na potrat.
den D
byla uz jsem za ty dny vyčerrpaná, nejen psychicky.. tu chvili si pamatuji jako dnes...šla jsem pomalu k posteli, že se natáhnu na pár minut. Vzbudil me manželuv hlas. Nevim co rikal, vim jen ze jsem koukla na sva stehna a videla jak jsou od krve..
Hned jsem jela do nemocnice, pobyt popisovat nebudu, nicmene za par dni mi doktori konecne rekli co se stalo a v tu chvili nastal ten zlom.
tehotenstvi bylo mimodelozni, 7tt a Karolinka..... plod se sam z vejcovodu vytesnil..
ten druhy se mnou v tu dobu komunikoval stylem: to dite nesmi prezit, nechci ho ty moje dite mit nebudes. Apod.
kdyz jsem mu napsala jak to dopadlo, nadaval mi, ze jsem mu dite zabila svym nezodpovednym chovanim.
Nemela jsem silu mu po nekolika hadkach vysvetlovat detaily diagnozy.... potrebovala jsem jeho oporu a objeti,utechu,cokoliv.
Nic z toho jsem nedostala.
chtit toto po manzelovi vhodne nebylo, ale stejne me objimal a utesoval, snazil se at je mi lip.
ale ja to potrebovala od toho druheho, od cloveka se kterym jsem mela dite mit.
stalo se to 23.5... doted se nedokazu s tou ztratou a bolesti vyporadat, nedokazu to uzavrit a jit dal. Nemuzu to uzavrit sama, ale toho druheho bych uz nedokazala videt ani zdalky.
boli me to.
to co me dokaze utesit, je moje princezna, kterou miluji nadevsechno na svete.
Jenze neumim zapomenout na tu fazolku, ktera mohla byt stejne krasna jako ma prvni dcerka.
Proc se to stalo takhle? Kdybych potrat podstoupila sama, vyrovnala bych se s tim lip.
je to trest za to, co jsem udelala manzelovi? Trest za to, ze jsem mu odvedla nasi dceru ze dne na den a nechala ho se trapit?
Prejde me nekdy ta bolest, pocit viny, selhani ? Prestane me nekdy szirat fakt, ze me ten druhy nepodporil?
jak se mam s tim vsim poprat a zacit zit jako driv?
Chci at jsem pro dceru i manzela nejlepsi na svete..
Psychologa neradte=chci znat vas nazor na moznosti svepomoci..
Poslat SZ
Galerie obrázků
