Lze překonat svojí stydlivost a jak

Když závidíš lidem, který umějí být sami sebou, tak se nesnaž zároveň sama sebe předělávat. Ty jsi taky sama sebou - prostě jsi zdrženlivější a stydlivější. Na tom není přece nic špatnýho, horší je, když si vytvoříš představu, že abys byla přitažlivá pro ostatní, tak musíš zapadat do nějakých rámečků a chovat se tak či tak. Prostě to neřeš, chovej se tak, jak se ti chce. Ty jsi taková, jaká jsi, tak ses narodila, v tom je taky určitá hodnota - přece nemůžou být všichni stejní, to by pak byla nuda. Jestli někdy přijde čas se změnit, tak se změníš sama od sebe, ani o tom nebudeš muset přemýšlet.
Navíc ono je často lepší chytře mlčet a mluvit jenom tehdy, když máš co říct, než plácat za každou cenu nějaký nesmysly, jenom abys byla rádoby vtipná.

Já dřív taky byla taková a do určité míry pořád jsem míň ukecaná, než spousta jiných lidí, ale se stydlivostí je třeba se trochu poprat, v životě i v práci ti pomůže, když se budeš umět projevit
Hodně dělá být usměvavá a příjemná, nemusíš hned každému vykecat díru do hlavy, ale když se na lidi hezky usměješ, podíváš se jim zpříma do očí, pozdravíš a prohodíš pár slov, hned má z tebe okolí lepší pocit. A spíš ocení, že jsi milá, i když trochu tichá, než kdybys kecala blbosti a pusu nezavřela.

Na druhou stranu jsem zjistila, že i o zdánlivých blbostech by měl člověk umět mluvit, proboří se tím ledy a dostaneš se snáz ke smysluplnějším tématům. Třeba mluvit o počasí přijde kdekomu blbé (a taky to blbé je pokud hovor nikam dál nepostoupí), ale je to dobrý odrazový můstek ke spoustě dalších témat.

Zajímat se o ostatní a jejich názory je důležité, když projevíš upřímný zájem, lidi jsou schopní kecat skoro neomezeně A tím, že ti o sobě něco řeknou, zjistíš, jestli máte něco společného a od toho se může odvíjet rozhovor. Samozřejmostí je pamatovat si, co ses dozvěděla a třeba na to příště navázat. Upřímným komplimentem taky u lidí stoupneš.
Na tohle téma najdeš spoustu rad na internetu, o komunikaci jsou napsané celé knihy, tak si zkus nějakou přečíst

Ale nesnaž se samu sebe úplně předělat, jsi mladá, z té stydlivosti z část ještě vyrosteš. Hlavně si uvědom, že nejsi sama, každý nemůže být ukecaný, někdo musí naslouchat a takové lidi mají ostatní rádi. Ti nejukecanější bývají sebestřední, o ostatní se moc nezajímají a často, i když ne vždycky, toho řeknou hodně, ale ve výsledku vlastně nic.
A pokud si máš povídat s někým tichým, není nic jednoduššího než začít o tom, co máte společného - jste oba nemluvky, můžete se podělit o historky, vzájemně si postěžovat...i tichý člověk se rozpovídá, pokud se baví s někým, kdo ho 'nepřekřičí' svojí ukecaností

Jsi ještě mladá, tyhle věci se člověk učí, jak stárne. I to sebevědomí je pak vyšší, když nabydeš nějaké zkušenosti.

Jsi asi jemnější typ, proč tak toužíš po tom být "někým jiným" a být ukecaná a vtipná, když to nemáš úplně v povaze? Každý jsme nějaký - někdo je víc ukecaný, někdo větší introvert. Ani jedno není přece lepší Mnoha lidem taky víc vyhovuje pracovat nebo se kamarádit s introvertem než s někým, kdo je hodně upovídaný.

Jinak jsou to ale věci, které se dají trochu nacvičit

Inner peace, protože když se mi někdo líbí jako kluk většinou je to starší tak se ho bojím oslovit... no, ale spis je to s těma kulkami s holkami pokecám to se nebojím začít první

Takhle nějak bys to mělal brát, Katko. Ne, že je s tebou něco špatně, ale že jsi jemná dáma, která žádnýho kluka oslovovat jako první nebude, protože jsi natolik delikátní , že čekáš, až budeš oslovena ty. Neboť nemáš zapotřebí se předvádět, jsi si vědoma svojí hodnoty a neděláš ze sebe něco, co nejsi Přece ze sebe nebudeš dělat tuctovou ukdákanou slepici, abys tzv. zapadla. BUď SAMA SEBOU. Kdo tě takovou neocení, ten si tě nezaslouží a akorát by ses s ním trápila, protože bys pořád jen něco předstírala.
Reaguji na Katka98:
Anebo, jestli ti to nevyhovuje, tak se prostě stoprocentně uvolni, neber toho kluka jako nějakýho poloboha, nesoustřeď se na to, jak moc se ti líbí, a ber ho stejně bezproblémově jako bereš holky. Nikdo není lepší než ostatní, takže není důvod před ním mít nějaký ostych. Přistupuj ke každýmu tak, že jsi mu rovna, a tyhle potíže zmizí. Proč by ses měla bát někoho oslovit, když už teda chceš? Prostě k němu přijď jako člověk k jinýmu člověku... Můžeš narazit, ale riskuješ tím úplně stejně, jako že zjistíš, že on za tu námahu ani nestál.

Reaguji na Katka98: aha chápu....no to víš, tím si prošel skoro každý. Když mi bylo o patnáct let méně, nedokázala jsem si představit jen tak oslovit chlapa, nebo mu dokonce naznačit, že se mi líbí.

Napadá mě, že úsměv kolikrát naznačí hodně, a přitom to od ženy nevyžaduje moc velké "nasazení" A navíc, pokud protějšek nemá zájem, vyvaruješ se zásadnímu odmítnutí. A nebo si prostě povídat s daným mužem o "blbostech" - na koncertě o hudbě, která vás baví, v parku o psech, které máte... Jestli se to někam vyvine a přeskočí jiskra je pak otázka času a ne přímého balení

Děkuji za rady zvýšilo se mi sebevědomí...a díky vám jsem oslovila toho kluka a teď spolu chodíme