Je mi 28 let, po několika nešťastných vztazích to vypadá, že jsem poznala konečně člověka, se kterým chci strávit zbytek života, máme krásný vztah, rozumíme si, jsme spolu šťastní a klape nám to dá se říct ve všech směrech. Jediný problém, který na našem vztahu vidím, je bohužel neřešitelný. Přítel má syna z předchozího vztahu, kterého nemá ve výhradní péči a dostává jej dle domluvy se svou ex.
Já mám děti nesmírně ráda, jsem na děti zvyklá a taky chci brzo založit vlastní rodinu, ale bohužel mi stále nejde vnitřně se smířit s tím, že má přítel dítě s jinou ženou. Syna si bereme, trávím s ním čas a já se k němu chovám hezky, ale stejně mám uvnitř divný pocit, že se s tím nikdy nesmířím. Nevím, jak to popsat, necítím vůči malému nějakou zášť či cokoliv jiného, spíš si připadám, že už nikdy nebudu v přítelových očích na prvním místě (což ale samozřejmě chápu). Také mě trochu znepokojuje, že nemůžu používat spojení "jen my dva", protože vlastně jen my dva nejsme a nikdy nebudeme. Asi je těžké i to, že je to pro mě vlastně "cizí" dítě (jsme spolu docela krátce), které vychovává žena, se kterou nemám moc společného a spoustu věcí bych dělala jinak. Jsem poprvé v životě do někoho takhle zamilovaná, ale vnitřně musím pořád myslet na to, že se s tím snad nikdy nesmířím. Vím, v dnešní době je to součást života, ale já na to nejsem zvyklá. Měla jsem vysněný takový ten klasický život, což teď už mít nikdy nebudu. Navíc se bojím, jak to bude potom fungovat, až budeme mít dítě vlastní.
V žádném případě nejsem zlá, ale trochu mě moje pocity zaskočily. Není někdo v podobné situaci?
Poslat SZ
protože ať chceš nebo ne, jeho syn bude v jeho životě už napořád, ty ale být nemusíš když se s tím nesmíříš...
Galerie obrázků
Ono to hodně záleží i od těch vztahů v pozadí, jaký vztah má dítě k matce, jak si s ním rozumíš ty a především, jestli má ex rozum v hlavě 
