Bojím se práce

Holt změnit tvůj osobní postojš, nedělat si ze všeho takovou hlavu. Máš snad něco co by jinak bránilo tomu, aby ses naplno věnovala práci?

A ty si myslíš, že jsi jediná, která musí chodit do práce? Rozhlédni se kolem sebe a uvědom si, kolik lidí normálně maká. Na tohle si musí každý zvyknout. Já jsem začala pracovat v květnu, člověk si těžko zvyká po škole, ale v dnešní době člověk může být rád, že má vůbec nějakou práci. Já si absolutně nedokážu představit sedět doma na zadku a nic nedělat Zkus se namotivovat, říct si, když budu chodit do práce, za 1. výplatu si koupím to a to. Budu si šetřit na to a to. U mě to zatím funguje i když si na ten "dospělý" život zvykám taky docela těžko...

Teď jsem to šla napsat Na vlastní prachy si zvykneš velice rychle a na tu práci .... holt, trochu pomaleji, ale zvykneš taky, neboj se

Víš ono chodit do práce jen proto, aby sis mohla koupit co chceš není úplně nejlepší postup. Uvědom si, že v práci strávíš velkou část svého života a dělat to jen kvůli penězům nejde. Pokud můžeš, najdi si práci, která tě bude více bavit, můžeš i něco dělat na ŽL, nebo odjedeš na chvíli do zahraničí, přestěhuješ se do jiného města v ČR atd. Práce tě alespoň trochu musí bavit, mít tam kamarády, dělat něco co má smysl atd. to je můj názor

Reaguji na Petra.nov:
Naprostý souhlas.

Hele, já už pracuju nějakých deset let a stále jsem si "nezvykla", akceptovala jsem to, že jinak nebudu mít na živobytí, ale stejně bych radši dělala jiné věci, do doby, než pracovat přestanu, se budu prostě v pondělí ráno těšit na to, až bude páteční odpoledne a já nebudu muset do práce.

Reaguji na Kikulina: Jako kdybych to psala já. Akorát s rozdílem, že mám práci na směny.

Jsem na tom podobně. Mne teď čeká ukončení školy a hledání práce a mám z toho docela velký stres. Navíc jsem studovala obor, který nemá moc uplatnění. Je mi tak nějak jedno, co budu dělat, je jen málo pozic, na které bych odmítla jít. Ale bojím se všeho. Jak si zvyknu, jak zapadnu, jak mi to půjde. Co na to řeknou ostatní, pokud budu dělat něco "pod úroveň" (což si myslím, že hrozí) Nejvíc mě štve to dotazování okolí, zda jsem si už něco našla. No nenašla. Ono toho zas není tolik a hlavně nejsem schopná skloubit brigádu,kde trávím dost času, přípravu na státnice a ještě nějaký osobní život a odpočinek, s intenzivním hledáním práce. Samozřejmě na nabídky jsem koukala, ale zatím nic. Je mi z toho všeho opravdu zle Chtěla bych mít jinou povahu....

Reaguji na mi25:
Nevím, co jsi vystudovala a proč, ale ideální by samozřejmě bylo, kdyby člověk mohl dělat něco, co ho baví a naplňuje. Pokud tu možnost nemá, tak je něco špatně... a buď se s tím vyrovná a zařadí se do procesu, anebo se musí zařídit jinak a zapracovat na tom, aby si mohl žít víc podle svýho. To je ale jenom na tobě.
Jsi tři roky po škole a zmiňuješ se o dvou brigádách. To sis jako za celou tu dobu opravdu nedokázala najít skutečný zaměstnání? Jestli ne, tak se radši zamysli nad sebou a nehledej chyby jinde. Špatný podmínky, špatný kolegyně... A u tebe jako všechno dobrý?
Prostě se neumíš přizpůsobit, nechce se ti makat jako otrok celý týden po celý život. To ti teda rozhodně nezazlívám, protože tohle opravdu není nic, co by se dalo nazvat pořádným životem. Tak ale místo strachu a hledání různých kliček zkus vymyslet, jak se dostat někam jinam, abys na tomhle nebyla celý život závislá. Strach hoď ale stranou, protože s ním se nikam dál nedostaneš. Přestaň brát práci jenom jako cestu k uživení se, ale zkus se najít něco, v čem se budeš realizovat. Jo, a hlavně si víc věř, neboj se a ujasni si, o co ti vlastně v životě jde, a za tím si jdi.

Už pracuju skoro deset let a taky jsem si na to nezvykla. Najít si dneska práci není lehké, ale rozhodně bys měla zvážit, co Tě baví, co ráda děláš a v čem jsi dobrá a podle toho si hledat zaměstnání. Čistě finanční motivace asi není to pravé ořechové. Plat chodí jednou za měsíc, ale do práce musíš jít zhruba dvacetkrát. Kupovat si věci Tě nejspíš brzo omrzí a šetřit na budoucnost není velká zábava. Člověk by měl dělat něco, k čemu má alespoň trochu pozitivní vztah.
Co se týče režimu, třeba by Ti vyhovovala práce na směny nebo něco jako krátký a dlouhý týden.

Já tě úplně chápu, měla jsem podobné pocity, zvlášť po jedné dost nemilé zkušenosti s kolegy. Nyní mám ale práci skvělou, která mě posunula dál, baví mě, seznámila jsem se se skvělými lidmi, kde jsem nabrala zkušenosti a sebevědomí. Tím ti chci dát naději, práce může být děsně fajn! Taky chci říct, že stálá práce je hodně jiná než brigáda. Půjdeš tam skoro jako domů a bude "starej mazák" co není vyklepanej, ale chodí tam úplně v pohodě. Navíc nikde není psáno, že musíš chodit na plný úvazek, pokud tě uživí i kratší.

Navíc mám pocit, že neustálý nakupování zbytečností taky dost svědčí o nenaplněnosti v jiných směrech života

Potvrzuju. Kdysi jsem měla brigádu se směnami a vyhovovalo mi to víc, nebyl to takový stereotyp, bylo to různorodější a pestřejší. Ale na druhou stranu jsem bydlela ve stejném městě, kde jsem pracovala, cesta do práce mi zabrala cca 15 min., takže nástup v šest ráno nebo odchod z práce kolem desíti večer mi nedělal takový problémy. Kdybych se pak ještě měla někam vláčet, tak bych to asi viděla jinak...

Tak nějak. Já třeba v práci kolikrát zůstávám naprosto dobrovolně přesčas, ani ne proto, že by bylo třeba, ale prostě se mi ani nechce pryč... Ne, že bych svoji souč. práci považovala za vrchol svýho života, chci taky ještě něco víc, ale nevadí mi v ní být. Je to vážně takový druhý domov, někdy možná i první , pokud tam nejsou žádný zbytečný problémy (buzerující šéf, nepříjemný kolegové nebo práce, kterou prostě člověk neumí a nezvládá a to ho drtí).
A myslím, že o to hodně jde - o to, aby ses ve svým zaměstnání cítila v pohodě. Jestli necítíš, tak radši odejdi se vším, co tím riskuješ, ale nějaký stresy a nervování se ti za žádný peníze nestojí, to je akorát tak cesta stát se brzy deprivovanou troskou. Zkus se teda najít si něco, co ti bude aspoň trochu vyhovovat, kam se ti nebude vyloženě protivit chodit... a mezitím pracuj na tom, aby ses posunula směrem ke svýmu vysněnýmu... čemukoliv
P.S.: Ono taky totiž jde o to, jestli máš nějaký konkrétní cíle nebo touhy, něco co fakt chceš, čemu se chceš věnovat... a na co ti běžný zaměstnání třeba ubírá čas a proto ti tak vadí. Což je např. moje současná situace - mám sice pěknou práci, cítím se v ní dobře, jsem v ní dobrá... jenže vím, že kdybych mohla, věnovala bych čas v ní strávený něčemu jinýmu, něčemu svýmu. Takže to je taky další aspekt - jestli bereš svoji práci jako ztrátu času, který bys jinak věnovala něčemu kreativnímu, anebo jestli je to pro tebe prostě jenom opruz, ale stejně nevíš, co by sis jinak počala...

Mladistvý entuziasmus a zapálení pro práci je samozřejmě super a snad si z něj zakladatelka veme příklad... Ale protože nestuduje Oxford, nemá nijakou úzkou specializaci a doteď měla akorát pár brigádek, tak asi těžko lze předpokládat, že v budoucnu bude mít nějakou vysoce kreativní a hluboce naplňující práci, ve které bude zcela dobrovolně trávit dny i noci, aby se ambiciózně podílela na vyvíjení nových hodnot pro lidstvo .... že.
Takže bude nejspíš mít nějakou "normální" práci, bude každé odpoledne ráda, že má padla a jde domů a každý pátek se bude těšit na víkend, který stráví tak, jak by chtěla. Já sama mám práci, která mne baví - ale pořád je to práce, je to jen polovina života. A aby ta druhá polovina života stála za to, je potřeba alespoň nějaké peníze, ať se to někomu líbí nebo ne. Samozřejmě, jsou věci, které sa za peníze koupit nedají, ty si člověk opatří jinak , ale aby se měl kam z práce vracet, aby mohl plánovat, kam se půjde, až bude mít volno, ... aby mohl ve svém volném čase relaxovat a ne se zhrýzat doma na gauči nad složenkami, že je není z čeho zaplatit, .... na to vše je potřeba v té práci vydělat. Člověka, který má pohodu v osobním životě bude víc bavit jakákoliv práce. Ani nemluvě o tom, že v domácnostech, kde chybí peníze, je velice dobrá živná půda pro konflikty. To vše z vlastních zkušeností znám. Takže ano, peníze sice nejsou všechno, ale do práce se chodí především pro peníze.
Proto jsem zakladatelce napsala, že nejspíš bude chvíli trvat, než si na na práci ( vstávání, případně noční směny, dojíždění, ..... ) zvykne, ale pozitiva snad brzy převládnou

Ano, to je bezpochyby pravda. Ale stejně tak by se dalo říct, že přílišné lpění na práci u mnoha lidí svědčí o nedostatečném naplnění v osobní rovině.

Reaguji na dadabus:
Myslím, že to myslímě obě zhruba stejně. Akorát ty jsi už dostatečně vyzrálá a seriózní, zatímco já jsem pořád ještě naivka trpící mladistvým entuziazmem , který jí nedovolí se smířit s tím, že její vlastní život se omezí jenom na víkendy.
Možná v tom je ten problém, že Min25 bude zřejmě tak o 10 let mladší než my (pouze odhad, snad se tě tím nedotknu). Takže ona ještě kouká na některý věci jinak, nebere život tolik racionalisticky a má touhu udělat velkou díru do světa. Souhlasím s tím, že to se povede jenom zlomku běžný populace, ale zase jestli sní o tom, že má na něco víc, než je běžný život, tak třeba to tak fakt je a třeba zrovna jí se to povede.
Ona tu o sobě vůbec nic bližšího nenapsala, takže těžko usuzovat, co a jak. I když popravdě řečeno na mě skutečně působí spíš tak, že jí to v práci jen nebaví, nechce se jí denně brzy vstávat atd., ale že vlastně stejně při přímým dotazu by nedokázala odpovědět, co by vlastně chtěla dělat a čeho by vlastně chtěla dosáhnout.
Takže pro Min25: Na chvíli se zastav a zapřemýšlej, kam tě to vlastně táhne a proč. A podle toho pak plánuj další postup.
Ach jo, zase se tu vypisuju jako nevypsaná fixa... Měla bych si asi založit firmu na zahlcování lidí svýma pamfletama, to by mohlo naplňovat mě a přinýst mi hvězdnou kariéru, kdy budou lidem vstávat hrůzou všechny chlupy už jenom při pohledu na můj nick